Boston Marathon 2018: Tak se mi splnil sen!

Tak se mi splnil sen a běžel jsem Bostonský maraton. Letos to byl již 122. ročník bez přerušení a právem se jedná o nejstarší maraton světa. Po splněné kvalifikaci z Budapešti v roce 2016 se moje účast přiblížila a s potvrzením účasti začátkem roku 2018 se má účast reálně naplňovala. Do Bostonu jsem se vydal s mojí partnerkou Blankou přes Amsterdam. Po příletu nás přivítalo chladné a větrné počasí a vydali jsme se do našeho hotelu ve Watertown na trase autobus-metro-další metro-autobus. Po ubytování se vydáváme na procházku po okolí hotelu. Procházíme parkem s vojenskými historickými budovami Arsenal a Blanka si vyzkouší, jak se sedí na pořádném kanonu.

😂

V místním obchůdku nakupujeme vodu a ovoce a jdeme na večeři do nedalekého Fryendly’s. Potom už zpět na hotel a spát. Na cestu jsme se vydali ve tři hodiny ráno a s šesti hodinovým posunem je zde již osm večer. Jsme unaveni po 24 hodinách na nohou. Ráno vyrážíme na maratonské expo. Nakupujeme nějaké běžecké oblečení, které “ strašně nutně“ potřebujeme a po vyzvednutí čísla s čipem jdeme na prohlídku města a do mořského akvária.

Venku opět fouká ledový vítr a navíc je neděle plná běžců s přáteli a rodinami. Akvárium je narvané k prasknutí. I tak je to moc hezký zážitek se spoustou mě neznámých a až bizardních obyvatel moře. Vydáváme se k přístavu jachet a zavítáme na další místní atrakci Faneuil Hall plné malými stánky s jídly od zeleniny, ryb, masa až po sladkosti a to v celé rozmanité škále americké, mexické a italské kuchyně. Výběr byl obrovský a vůně střídali vůně. Žít zde rok, tak neprojdu dveřmi. To už ale odcházíme a jdeme na předzávodní pasta-párty. Zde se scházíme se Zuzkou, Zdenkem a Mirkem. Zabíráme jeden ze stolů a cpeme se vším, co párty nabízí. Na ruce máme po kontrole pasů barevný pásek na znamení, že jsme starší 21 let a můžeme pít alkohol. Pivo teče prodem do nás, ale i pro moji šikovnost po stole. Po párty opět na hotel a pořádně se vyspat na pondělní závod. Běží se vždy 16.4., což je na den Patriotů. Letos vyšel závod na pondělí. Ráno se oblékám do všeho možného, co jsem si z domu přivezl a mohu vyhodit a tak vypadám jako bezdomovec ( ostatně jako mnozí z běžců).

🙂

 V úschovně v cíli závodu si nechávám věci na převlečení a to co mám na sobě a nepoběžím v tom závod se nesváží, ale vyhazuje a je určeno pro charitu. Start závodu je totiž cca 35 km od Bostonu ve městečku Hopkinton a sem nás vezou svozové autobusy. Náš řidič cestou zabloudil a tak přijedeme na start na poslední chvíli. Rychle na TOIku a potom přesun na start vzdálený asi 1 km. Po cestě odhazujeme se Zuzkou, která startuje ze stejného koridoru oblečení a na sobě necháváme jen běžecké a pláštěnky. Stále prší a když déšť ustává, strhne se průtrž mračen. Ještě je štěstí, že přestalo sněžit. Do toho fouká ledový vítr o rychlosti v nárazech až 80 km/hod. Po bahnu v zázemí, kde mnoho běžců chodí s igelitkama na botách se na nás valí proudy vody po špatných silnicích. Boty a vlastně všechno co máme na sobě je úplně promočené, ale jen jsme přišli do našeho sektoru, zazní povel ke startu a již vybíháme. V koridoru jsou běžci stejné výkonnosti a tak od začátku všichni běží na svých maximech. Závod má opravdu obrátky. Jsem úplně ztuhlý, bez rozcvičení a tak mám při úvodním seběhu dlouhém asi 3 km obavy o svalová zranění. Stále se ale běží v tempu okolo 4:25/km a pole běžců se trhá až někde okolo desátého kilometru. Stále je mi hrozná zima a tělo není schopno se při návalech deště zahřát.

Začínám zpomalovat a rychlost se na dalších 15 km ustálí okolo 4:40/km. Na 23. míli čeká Zuzčin Zdenek a moje Blanka, kteří zde fandí s Českou vlajkou. To mě dodává ztracenou energii a i když síly ubývají a časy na km se protahují, dobíhám do cíle s úsměvem a úlevou, že mám závod za sebou v čase 3:31:04. Cíl byl pod 3:15. ale za stávajících podmínek jsem rád, že jsem vůbec doběhl. V cíli se není kde převléct. Stan pro převlečení je pro asi 20 lidí a tak jdeme se Zuzkou, která doběhla jen minutu za mnou do vchodu nějakého domu, kde se převlékáme do suchého. Po cestě na pozávodní oběd ale opět mokneme a je nám zima. U metra se setkáváme s našimi fanoušky a se Zdenkem si vyměňujeme opět naše partnerky. Oběd si dáme v legendárním Hard Rock Café, kupuji tričko na památku a krátce po večeři jedeme na hotel. Jen jsme se rozloučili s nově příchozími českými běžci, ale nejsou už síli na další oslavy. Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne. Co chybělo. Stačil je jeden jediný den a vzpomínka na závod by byly úplně jiné. Balíme kufry a po snídani odjíždíme s Blankou do Outlet centra nakoupit pár dárků pro blízké. Potom ještě rychlý oběd a honem na letiště. Máme tři hodiny do odletu.

Domů se vracíme opět přes Amsterdam a po přistání v Praze jedeme na chatu v Krkonoších kde prospíme polovinu dne a celou noc. Tak dlouho jsem nespal snad nikdy v životě. Na Boston budu mít rozporuplné vzpomínky. Hezké město, fajn přátelé, dobré jídlo a krásná medajle ze závodu. Na druhé straně zima, vítr,déšť a celkově nevlídné počasí. Poznal jsem až tady za oceánem několik nových přátel se kterými se rád opět setkám. Kvalifikaci na příští rok mám splněnou z loňského Limassol marathonu.
Onu, tak kdo ví….třeba zase za rok nashledanou v Bostonu.