Číslo 5. dobojováno! Ale bolelo to!

Ironman: to slovo ve mně vyvolávalo chvění už od dětství, kdy jsem se dozvěděl, co je to za šílenost (tenkrát samozřejmě ještě přibarveno komunistickou propagandou). Ještě že nesportuju!

Pak jsem se ve svých 27 letech ovšem dověděl o krátkém triatlonu v okolí domova a řekl si, že to zkusím. Na kole jezdím rád a plavat umím. Co mi chybí? Běhat přeci zvládne každý… Samozřejmě, ale už u Kauflandu (cca 700m z kopce od mého bydliště) mě píchalo v boku a myslel jsem, že vypustím duši. Nicméně závod Českého poháru v Nymburce jsem v roce 2003 skutečně absolvoval. Vzdálenosti byly 750m plavání, 20km na kole a 5km běh. Skoro jsem umřel a doběhl jsem předposlední. Ale závod jsem dokončil a triatlon mě uchvátil. Už jenom ta demokracie: kdokoliv se může postavit na start s národní či světovou špičkou. Kolik fotbalistů si začutá se Spartou? A můžete se na Babetě přihlásit na Velkou Cenu v Brně? To v triatlonu je možné všechno…

 

A jelikož zrychlování šlo pomalu, místo toho jsem si vybíral závody delší (to je další výhoda triatlonu). Trvalo mi 8 let, než jsem se odhodlal na prvního „ironmana“, resp. Moraviamana v Otrokovicích. (Ten se, jako spoustu jiných, náročných i slavných závodů, nesmí jmenovat Ironman kvůli obchodní známce americké korporace). Takže v dalších letech pak následovaly „skutečný“ Ironman Regensburg, Challenge Roth (závod konkurenční série, ovšem s neskutečnou pověstí a atmosférou) a loni Ironman France v Nice (proslulý brutálním profilem tratě kola). Letos padla volba na Ironman Switzerland v Curychu, kde jsem chtěl konečně svůj čas stlačit pod (velmi průměrných) 12 hodin.

Na závod jsme vyrazili v pátek ráno s manželkou Monikou (díky za její dlouhodobou podporu a toleranci!). „Železné“ vzdálenosti ve mně pořád vzbuzují respekt. Když si člověk po 2,5 hodinách v autě všimne, že ujel sotva těch 180km, které ho čekají v závodě na kole, nejraději by se vrátil domů a strávil žhavý víkend na koupálku s půllitrem v ruce, jako každý druhý ☺.

Nicméně večer jsme dorazili do Curychu s krátkou prohlídkou zámku Ludwigsburg (ve stylu Japonských turistů – 5 fotek od plotu) i s postáváním na německých dálnicích. Švýcarskou dálnici jsme sice skoro nepotkali, ovšem to Švýcarům nebrání vás skásnout o 40 CHF (nyní =40 EUR) za dálniční známku. Jiné než roční totiž nemají. Začínám chápat, kde ta malá zemička nabrala takové bohatství a dochází mi, že to nebude levný výlet.

Už při hledání ubytování v Curychu (dost možná nejdražším městě na světě) se mi z nabízených cen v hotelech protočily panenky. Naštěstí mi běžec Vojta z Run the World poradil alternativu – službu AirBnB.com, kde si můžete pronajmout pokoj či byt. A tak jsme se stali na 4 noci nájemníky bytu kousek od centra (opery) i krásného curyšského jezera.

Ani tentokrát jsem ovšem svoji smůlu při hledání ironmanského noclehu neprolomil a klidný spánek si nezajistil: byt byl ve třetím patře bez výtahu (OK, rocha posilování před a po závodě neuškodí), hned pod rozpálenou střechou, takže v něm i v noci bylo asi 28 stupňů a pokud jste otevřeli okna (což byla prakticky nutnost), hluk náklaďáků a túrujících motorek vám dal jasně najevo, že jste ve světové metropoli, která nikdy nespí. A totéž čeká od vás! V sobotu probíhala registrace na závod. Samozřejmě u jezera, ale bohužel na druhém, méně zastavěném břehu, kde ubytování prakticky neexistuje. Takže jsem 3km procházku absolvoval 3x. (Nejprve si člověk vyzvedne startovní čísla a igelitky na zabalení věcí, zatímco na uložení věcí a kola do depa byl přesně daný čas až odpoledne).

Centrum města kolem opery bylo bohužel totálně rozkopané. Naopak jezero je opravdu nádherné, s jachtami a vodotryskem, labutěmi a krásně modro-zelenou vodou. Vypadá jako ledovcové a o to více mě překvapila jeho teplota – cca 24°C. Zatímco Monika to uvítala a hned navštívila místní plovárnu, správný triatlonista hned tuší nebezpečí – překročí-li totiž teplota 24,5°C, zakazují pravidla použití neoprenu.

Finální rozhodnutí slíbili rozhodčí na večer a v půl desáté skutečně přišla SMS: neopreny se zakazují! Věřím, že v tu chvíli bylo nemálo mobilů nadupaných v mžiku rozdupaných. Neopren totiž kromě toho že hřeje, tak i znatelně nadnáší. A zejména horším plavcům pomůže udržet lepší pozici na vodě a čas plavání zkrátit až o 15-20 minut. Takže horší plavci občas ani nenastoupí k závodu, ti statečnější železní muži pouze propukají v pláč nad zmařenou šancí o překonání osobního rekordu.

Já jsem sice nikdy 3,8km bez neoprénu neplaval, ale utopení se nebojím. Uléhám tedy asi ke 4 hodinám nervózního spánku přerušovaného burácením aut a řevem sobotní noci. Ráno budík ve 4:45, běžná snídaně, příprava pití na před, při i po závodě a vyrážím na známou 3km cestu ke startu. Potkat se dají v neděli v 5:30 ráno jen 2 druhy lidí: triatlonisti, co právě vylezli z postele a opilci, co se do postele snaží doklopýtat. Přemýšlím, co je vlastně normálnější. Možná se dám radši na to pití. Cítím se jako přejetý parním válcem. Den před startem jsem porušil asi všechny zásady: přiliš mnoho pohybu, většinou na slunci a hydratace taky nebyla úplně optimální, o kvalitě spánku nemluvě.

Na startu doplním do kola provozní kapaliny (jak zjistím později, moje spotřeba cca 5 litrů na 100km je srovnatelná s menším automobilem). Narozdíl od všech ostatních už nehodlám pumpovat pneu na astronomické tlaky. Loni v Nice se mi půl hodiny před startem utrhnul ventilek a od té doby se bojím infarktu…

Pak už se řadíme na start. Zatímco loni v Nice se 2500 sportovců vrhlo do moře najednou (asi si umíte představit, že v jedné vrstvě je to nemožné), v Curychu se mi poprvé dostalo postupného startu („rolling start“): Závodníci se dle vlastního uvážení postavili do startovních koridorů dle času plavání (<1h, 1:00-1:10, 1:10-1:20 tj. já, a pak ten zbytek 1:30+). Lidské turnikety (sličné dobrovolnice upažující jako dobře trénovaný policista na křižovatce) pouštěly do vody 10 závodníků vedle sebe každých 5 sekund. V závodě se pak počítá reálný (čipový) čas každého závodníka. Profíci startovali o 5 minut dříve najednou, aby o sobě měli přehled. Ještě podotýkám, že atmosféra na startu trochu zaostala za mým očekáváním. Bál jsem se, že moderátor bude mluvit německy. On sice mluvil anglicky, ale za tu hodinu řekl cca 10 vět. Jedna písnička od Metallicy situaci nezachránila, takže místo oblíbené a obvyklé Highway to Hell jsem si musel krev rozproudit až kraulem.

Zatímco start byl díky malým skupinkám zcela bez problémů (adrenalin mlátícího se davu mi skoro chyběl), u první zatáčky cca po 400m už nebylo pochyb, že plavání v triatlonu je kontaktní sport. Začala strkanice a nakonec jsem dostal i kopanec prsovýma nohama do čelisti. Voda byla teplá (ani horda plavců nedokázala z hlubin jezera vytáhnout chladnější vrstvy vody) a bezvadně čistá. Sledováním svalnatých lýtek s občasným tetováním jsem se úspěšně vyhnul případným dalším incidentům. Po prvním okruhu (cca 1,8km) se podplaval můstek, vylezlo se na ostrůvek a po uběhnutí cca 30m už jsme se opět nořili do vod Zurich-see pro další porci i s nášupem (tentokrát 2km). Ve druhém kole už byly znatelné vlny. Buď se zvedl vítr, nebo začal nedělní provoz parníků. Cestu už jsem znal, ale tempo pomalu klesalo a z vody jsem vylézal sice v pohodě, ale za 1:25, což bylo o 10 minut za mým plánem. Inu, daň za teplou vodu…Chybějící neoprén má nečekaný vliv i na délku pobytu v depu „T1“, protože jsem na sobě neměl triko, hrudní pás ke sporttesteru a kompresní ponožky. Takže bylo trochu více oblékání, ale čas nebyl až tak zlý.

A už se vydáváme na 180km trať kola ve dvou okruzích. Prvních 30 km vede milosrdně podél jezera. Snažím se plynule rozjet a postupně začít jíst a pít. Z plavání mi vždycky vyhládne. Závodníků je hodně a předjíždíme se navzájem. Zákaz hákování (nesmíte jet blíže než 10m za závodníkem před vámi) se v této fázi závodu těžko dodržuje na 100%, ale rozhodčí na motorkách to zatím řeší většinou jen napomenutím píšťalkou. 30km rychle uběhne a pak začne to, čím se Švýcarsko vždycky chlubilo v učebnicích zeměpisu: kopce! Celkové stoupání trati mělo být 1500m, rozumně rozmístěných do asi 6 stoupání, proložených relaxačními sjezdy. A první kopečky byly docela v pohodě a začaly se nám nabízet krásné pohledy na Zurichsee, i okolní kopce. Na čtyřtisícové vrcholy Alp jsme kvůli jemnému oparu nedohlédli, i když sníh se občas blýskl. Nebo už začínají halucinace? A jelikož je ironman do značné míry závodem v pojídání, už vyhlížím první občerstvovací stanici. Zatímco na jiných závodech jsem zažil stanice takřka „obžerstvovací“, zde byla nabídka skromná a v rychlém sledu za sebou. Takže než jsem vyfasoval vodu a ionťák, zjistil jsem, že banán už jsem minul. Inu, poučení pro příště. A to jsem ještě zjistil, že láhev s vodou, kterou jsem dostal, má otevřené víčko, takže místo napití jsem se málem utopil. Na cyklistické části triatlonu bych byl asi první, komu se to podařilo! Na druhém, mnohem prudším stoupání už nám zacinkaly i slavné kravské zvonce, z nichž některé nesly skutečné krávy! Pak následoval další sjezd a znovu dupat do tentokrát mírnějšího, ale o to delšího stoupání. A pak už jen sjezd dolů k jezeru! Začaly se objevovat značky jako SLOW, NO AEROBARS (zákaz držení se v hrazdě, kde nejsou brzdy na dosah) a NEBEZPEČNÉ KLESÁNÍ. Co víc si může vyčerpaný cyklista přát? A tak po 70 km začínám oceňovat fungl novou práci švýcarských asfaltérů (že by to tu dělali kvůli závodu?) a pouštím se střemhlav z kopce zatáčkami, kde není třeba brzdit. Naposledy jsem se odvážil pohlédnout na tachometr, když ukazoval 74km/h. Pak se přede mnou objevila vesnice a přechod pro chodce. Upřeně jsem vyhlížel potenciální zdroje nebezpečí (chodci, vyvýšený přechod apod) a sledoval závodníka přede mnou. Žádný prudký pohyb jsem nezaznamenal, policejní radar jsem rovněž nespatřil a tak jsem to v osumdesátce profičel kolem cedule začátek obce.

Bohužel tam, bez upozornění pořadatelů, asi skončil pracovní příkaz mnou oceňované party asfaltérů. Najednou jsem zahlédl záplaty, kanály a podobné vředy na kráse rovné silnice. Ozvalo se pár ran a já se pracně snažil nahmatat brzdy na roztřesených řidítkách.

Kolo nekontrolovaně vibrovalo i po zpomalení na sotva 50 km/h. „A je to v pytli“, myslel jsem na minimálně bouchlou zadní duši. Opatrně jsem se rozhlédl dozadu a po pár stech metrech zastavil na chodníku. K mému překvapení byla obě kola horká (nikdy jsem to nezkoumal, nevím tudíž zda z horka nebo z brždění), ale plná. Rozjel jsem se tedy a ani náznak osmy z poškozeného výpletu. Ale zejména při brzdění zadní brzdou se znatelné vibrace projevovaly. Zbývajících 100km (a stejný sjezd znovu) tedy budou zajímavé. Do Curychu jsem dojel v pohodě (jen v tunelu jsem skrz tmavé brýle cestu spíš tušil než viděl). Sotva jsem se zorientoval a zvedl hlavu, viděl jsem duo nejpohlednějších fanynek z celého davu: mojí Moniku a kamarádku Zuzku. Fandily a fotily mě, což je při tom počtu cyklistů obdivuhodné (byť jsem v tu chvíli byl pouze cca 12 minut za vypočteným jízdním řádem). Pak se ale jelo skrz město, kde byl povrch hodně špatný. Přemýšlel jsem, co dalšího by s kolem mohlo být a jestli mě nějaká nerovnost může poslat k zemi (obrazně i doslovně). Chyběl ale ještě poslední kopeček – „Heartbreak Hill“. Diváků tam bylo dost, kravské zvonce zněly občas dvojhlasně, ovšem s atmosférou např. na Solarerberg v Rothu se to srovnat nedalo. Sjezd jsem jel hodně opatrně a první okruh jsem dokončil s průměrem cca 29km/h (přesně podle plánu).

A jelo se dál. Stejně. Ale hůř. Asi na 100. km přišla první krize. A navíc školácká chyba-došly mi najednou ionťák i voda. Zjistil jsem to trochu předstihem a tak jsem musel asi 15km hodně šetřit, přestat se polívat. Takže se na mě vedro začalo podepisovat a i po dosažení občerstvovačky a nabrání veškerých zásob se mi tempo nepodařilo zvednout zpět. Do kopců jsem se trápil a v závěrečném stoupání a na náhorní plošině se přidal i silný protivítr. Tam, kde jsem jel v prvním okruhu 26 km/h to teď bylo 16 a měl jsem chuť s tím praštit. Ani na sjezd jsem se příliš netěšil. Zadní brzda stále vibrovala, ale fungovala relativně dobře. Na 160. Km jsem si na občerstvovací stanici vytáhl svůj trumf: Uskladněné dětské piškoty a přesnídávku. Tu jsem vzhledem k její teplotě a nebezpečí hned zavrhnul. Ale pytlík piškotů, nabodnutý na řidítka, jsem začal vesele pojídat. Chce to trochu cviku: nacpat si za jízdy 4 piškoty do pusy a zalt je vodou z lahve dřív, než musíte vydechnout a začne se vám prášit od úst. Ale trochu mě do hry vrátily. Kam se hrabeš, PowerBare!Druhé depo proběhlo rychle a v pohodě (pomohly i celkem krátké přesuny v rámci depa). První kilometry se sice běžely celkem dobře, ale hned naznačily některé záludnosti trati: začalo se zcela nečekaným směrem po dlažbě, nadchodem podchodem atd. Asi 4 nekonečné kilometry na začátku desetikilometrového okruhu se trať motala v nepříliš pohledných předměstích, než nás konečně dovedla do parku směrem k mému bydlení. Tam čekal most v rekonstrukci, kde asfalt nepříjemně žhnul a od fanoušků jsme byli odděleni lešením. Až pak, skoro za odměnu, nás čekaly 4km po promenádě kolem jezera, kde jsem našel svůj fanklub: Dorazil už i Martin a na průběh kolem jejich skupinky jsem se vždy náramně těšil. Nutno ovšem dodat, že i doprovod ostatních Čechů mě zdatně podporoval a byl jsem za to moc rád.

Jako vždy na běhu už se mi nechtělo nic jíst. Jen jsem se proléval kolou a poléval vodou a snažil se to nesplést. Občas jsem si zobnul pár slaných tyčinek, nebo kousek pomeranče. Stačilo zaslechnout „gel“ nebo „iso“ a už se mi zvedal žaludek. Jednou jsem zkusil Red Bull, ale byl dost teplý, takže taky žádná lahůdka. Při vzácných příležitostech byl k mání led, ovšem na nečekaných místech (s přívodem elektřiny?). Takže jsem si ho šetřil a strkal občas z koly pod čepici, jindy naopak z pod čepice do koly ☺

Asi na 20.km jsem se začal těšit na druhou porci piškotů, kterou jsem si poslal jako „Special Leeds“ na občerstvovačku Martin Koller. Vybral jsem si ji náhodně z asi 5, že si ji zapamatuju podle slavného fotbalisty (Jana K.). Měla být poblíž startu, ale tam jsem ji nenalezl. Od té doby jsem se ptal na každé občerstvovačce, jak se jmenuje (většinou tam byla i cedule) a kde najdu toho zatracenýho Kollera, ale nic. Piškoty jsem prostě nenašel. Jelikož jsem tam měl i solné tablety proti křečím, sebral jsem odvahu a vzal si nabízený malý pytlíček se solí. Doufal jsem, že to bude trochu ochucené (jako u nás Magna B6), ale byla to čistá sůl a zapitá horkou kolou ve mně málem explodovalal. Musel jsem asi 2 minuty jít, abych to rozdýchal. Tahle minela s občerstvením na běhu mě stála další cenné minuty. Příště to chce lepší přípravu a solné tablety jednoznačně na opasek!

To už jsem ale byl v posledním kole a vidina cíle mě táhla kupředu.Tempo jsem zvedl zpátky k 5:30, občerstvoval se za běhu a těšil se na slavné finále. Kolem cílové rovinky se probíhalo v každém okruhu a člověk si mohl udělat představu. Když jsem se tam vyskytl v okamžiku doběhu druhé ženy, byla atmosféra skvělá. Teď už sice zmizeli horalové držící obrovské kravské zvonce, ale zůstaly aspoň roztleskávačky a spousta diváků na tribuně. Můj fanklub jsem očima nenašel, a tak jsem svůj zrak upřel na černo/červený koberec a cílovou bránu. Ještě jsem si plácnul s moderátorem, a do křiku davu se z reprobeden snesla ta krásná věta: „Radim Stefan – You are an Ironman!“. Čas 12:41. Daleko za mým snem a cílem, ale což. Osobák jsem si zlepšil aspoň o 10 minut a mám motivaci na příští rok do Klagenfurtu, kde je trať mnohem rychlejší (i vítěz ji zvládl o 30 minut dříve než zde v Curychu). V cíli následovalo focení (pokud ty fotky ale skutečně chcete, připlatíte si balík). Jako první pomoc jsem pak našel nealko pivo, které mi velmi sedlo. Takže jsem si vzal druhé na cestu a šel hledat mé fanoušky. Zázemí bylo pohodlné a tak jsme si mohli sednout a za trvalého přísunu nealko piva (vypil jsem 4) jsme probírali závod. Po přesunu do bytu jsme v tom ještě chvíli pokračovali. Byl jsem překvapivě v pohodě. A usínal jsem s pocitem dokázání něčeho, co se během dne několikrát zdálo jako nemožné. A takový je Ironman: Anything’s Possible!

Druhý den jsme ještě s Martinem a Zuzkou zvládli krásný výlet do okolních kopců. Autem se do vesnice Egg stoupalo mnohem snáze než včera na kole. Na rozhlednu Hochwacht jsme ale všichni vyšlápli po svých (celkem 8km s převýšením 250m). Odměnili jsme se pak gurmánským zážitkem ve stejnojmenné horské chatě s fantastickým výhledem. Den jsme zakončili koupáním v curyšském jezeře (tentokrát se mi po neoprenu nestýskalo) a dalším dobrým jídlem na terase nad vodou. Sbohem, Curychu!

Cestou domů jsme se druhý den zastavili ještě na Rýnských vodopádech, což byl úžasný zážitek. Takový byl můj výlet do Curychu za Ironman Switzerland 2015. Doufám, že mi zdraví a motivace ještě pár let vydrží a zopakuji si to na dalších místech. Nechcete se někdo přidat?

Děkuji Monice a zbytku rodiny za toleranci, Martinovi se Zuzkou za support na místě a klubu Run the World za skvělou partu!

A výsledek? Celkově 851. místo z 2077 závodníků, v mojí kategorii M40-45 pak 172. z 296.