Jak to všechno začalo a dva šneky k tomu!

Jsou to čtyři roky, co jsem bydlela v Anglii. Tudíž jsou to také čtyři roky, kdy jsme se vydali na první společný výlet za maratonem. Paříží to všechno začalo. Vojta to začal. Vojta a jeho láska k běhu … a ke kamarádům, které chtěl vzít s sebou.

Jsem moc ráda, že jsem dostala za úkol napsat zrovna o výletu do Paříže. Je totiž naplněn tolika pěknými vzpomínkami! Třeba jak Matýsek před maratonem nakreslil nervóznímu Vojtovi na tenisku srdíčko pro štěstí, jak jsme si po něm na Champs-Élysées jak páni dali tu největší (v mém případě nejčokoládovější) zmrzlinu Haagen Dazs a nebo jak jsme poslední večer seděli na postelích našeho pokoje a pili to nejvybranější víno z protějšího Carrefouru z plastových kelímků s princeznami.

Vojta, Matýsek, Páťa, Míša a Honza. Ryze mělnická sestava se kvůli Vojtovu strachu z létání vydala autem na 900km dlouho trasu směr Paříž. Já jsem se přidala následující den, kdy jsem eurovlakem přijela z Londýna a jako poslední se do týmu zapojil Alex, místní “domorodec“ a Vojty kamarád. Na první pohled velmi rozdílná banda se stmelila dobře. Možná to bylo tím společným sdílením pokoje, kdy jsme všichni spali na zemi na matracích jeden vedle druhého a nebo tím, že jsme každý zaujal roli v týmu, kterému jsme tím byli přínosem. Alex nabídl bydlení. Vojta auto. Mates své dokonalé orientační schopnosti (které se osvědčily natolik, že jsme se je rozhodli využívat i při dalších cestách za maratony). Míša svou dobrou náladu. Honza svůj smysl pro humor. Páťa svou auru pohody. No a já svůj vysoký hlas na podporu Vojty na trati.

Když na dny v Paříži vzpomínám, tak si to pamatuji jako idylku …

Maraton měl neuvěřitelnou atmosféru. Ta energie na Avenue de Champs-Élysées při startu, to bylo něco nepopsatelného. Tolik nadšenců pro běh, kam se jen člověk podíval. Také pak obrovská spousta fanoušků po celé trase, kteří fandili a povzbuzovali. Mě se líbily skupiny muzikantů, které na různých stanovištích hrály do rytmu běhu běžců a bubny je tak vyburcovávaly k lepším sportovním výkonům. A v neposlední řadě pak úžasná trať, kde bylo vždy na co se koukat! Vojta první maraton i přes všechny zdravotní problémy zvládl na jedničku. Zjistil, kam jeho fyzická zdatnost sahá, že 42km zvládne a že se tak příště nemusí ptát „jestli?“, ale „za jak dlouho?“.

Po maratonu jsme pak měli čas věnovat se krásám Paříže a listu „to chci vidět a támhleto chci dělat“. A musím říct, zvládli jsme to všechno! Piknik v parku před Louvre, mou malou-velkou oslavu narozenin pod Eiffelovou věží, Vojtovu premiéru s pozřením šneků na Montmartre, , návštěvu Montparnassu s výhledem na noční Paříž, pravé francouzské Crepes, tisíc póz a fotek v La Defense a také nákup opět těch nejvybranějších sýrů z protějšího Carrefouru, které nám pak vůbec nesmrděly 10 hodin po cestě domů v autě. Doufám, že nemluvím pouze za sebe, když tituluji výlet do Versailles jako ten nejhezčí. Západ slunce, rozlehlé zahrady, teplý den, příjemná společnost …

Když jsem to teď všechno sepsala, myslím, že musím Vojtu přemluvit, aby si dal pařížský maraton znovu. Protože komu by se něco takového nechtělo zopakovat?!

A jak to vidí Vojta?

Baru, to jsi řekla více než dobře. Paříž byla úžasná. Člověk měl možnost díky běhu objevit město trochu jinak a to pro mě, zarytého zastánce „francouzskostí“, bylo až překvapivé. Závod byl super, přestože se mi na břiše houpalo startovní číslo žluté barvy pro běžce mířící na čas pod 3.15, běžel jsem spolu s běžci pomalejšími. Důvod? Logistika. Na start závodu jsme se dostali pozdě, když jsem vystoupil pod vítězným obloukem z metra, ve vzduchu již zazněl výstřel z pistole startéra. Vůbec mi to nevadilo. Na 30. kilometru se dostavil problém se zlobivým kolenem a já byl nucen dokončit pouze s bolestí. Věděl jsem, že běžet s bolestí asi není dobré, ale nemohl jsem jinak. Byl to první maraton a kamarádi jeli se mnou, aby mě podpořili. Doběhl jsem tedy, na občerstvovacích stanicích jsem si užíval podstatně více. Přeci jenom jsme byli v gourmetské Pařiži. Když mě na 40. kilometru přepadl sponzorský medvěd Haribo a dal mi asi kilo jeho bonbonů, věděl jsem, že tenhle cíl bude přeci jenom sladký. A byl. Probíhal jsem cílovou čáru s myšlenkou, že už nikdy nic podobného nepoběžím. Byl jsem zklamaný z času. Dnes na to koukám z úsměvem. Marathon totiž není o ničem jiném než o zážitku, o chuti bojovat s vlastním tělem a myslí. Včera jsem měl možnost dokončit svůj 14. oficiální maratonský závod. Nohy mě už nebolí jako dříve bolívávaly, ale pořád si při průběhu vzpomenu na Paříž. A jak řekla Baru, vítězná zmrzlina šampionů na Champs-Élysées chutná úplně každému účastnikovi stejně! Protože každý, kdo se popere s 42kilometry je borec.

Pařížský maraton mi dal možnost posunout své možnosti o krůček dál a byl jsem rád, že moji kamarádi a super brácha byli u toho! Maratonská medaile z Paříže zůstává dodnes jedinou, která mi visí na zdi, hned vedlé té první půlmaratonské. Myšlenka založit běžecký klub, který je tak trochu jiný než ostatní, byla na světě. V průběhu let se k nám přidávali lidé, cestovali s námi,ukázali nám kouzla plavání, kola, běhání po horách. Všichni, kteří s námi byli na naší cestě, nás posunuli dopředu jako tým. Doufám, že naše stránky jsou pouze úvodem do dalšíh super dobrodružství. Když jsem si nedávno procházel, kam mě běhání zavedlo, jaké speciality jsem ochutnal, nebo jaké skvělé lidi jsem poznal, nikdy bych neměnil. Procestovali jsme společně celou Evropu a značnou část světa a to teprve začínáme! Nevím, kam pojedu zítra, ale doufám, že to bude opět s Vámi z Run the World…A nevadí, jestli pojedeme na Barabu (nepříliš atraktivní pískovna na Mělnicku) nebo na Havaii (příliš atraktivní písk… ostrov na americku)!