Můj druhý domov a zase ne až tak CITY marathon

Člověk začíná běhat kvůli různým důvodům, potřebuje zhubnout, chce si dokázat, že něco dokáže, nebo ho prostě nic lepšího nenapadne. Tak tohle byl přesně ten případ, kdy jsem potřeboval úplně všechno. Chuť zdolat 42km a často zapomínaných 195 metrů mi leželo v hlavě každým dnem víc a víc, 80kg na váze, začínající “michellin” vsrtva a nebezpečně třící se stehna mi daly jasný signál. “Vojto, takhle už to dál nejde”, rozhodl jsem se. Po mém první marathonu v Paříži jsem se zařekl, že už nikdy nikde marathon nepoběžím. První týdny to tak i vypadalo. Pak mi to ale přeci jen nedalo, zatočil jsem tedy globusem ještě jednou a zastavil se na Miláně. Vzal jsem s sebou Tomáše Felixe, další běžec, který v RtW začínal. Tomáš je člověk, který rozesměje každého jednoho z nás. S ním žádná cesta není nevšední, ani tato nebyla výjimkou.

Miláno je město na severu Itálie a tvoří rozhodně nejsilnějšího ekonomického tahouna Itálie. Kdo čeká pravou Itálii plnou ukřičenců a bláznivých řidičů, bude asi jen z poloviny uspokojen. Miláno je přeci jen trochu kultivovanější než slunnější jižní části země. Je to místo, které je se mnou spojeno, jak je možno vidět v dalších článcích. Kdo si myslí, že jeho styl už se nemá kam posunout, zde zjistí, že je teprve na začátku své modní cesty. Všichni jsou tu tak dobře oblečení, že se Vám z toho chce brečet. Město to není nejatraktivnější, ale lákavá cena letenek i chuť na pravou italskou pastu vyhrála. Letíme tedy z pražského letiště do Milána plní očekávání. Pro mě to byly velké obavy, druhý závod, druhý zájezd v rámci nově vznikajícího týmu a hlavně druhý den, kdy se Vám střídají emoce od smutku a bolesti po radost a euforii. V pátek jsme ještě dali klasické kolečko po městě, poznali koncept zvaný “aperitivo”, který dává všem hladovým duším možnost ochutnat hned několik italských a světových pokrmů najednou stylem “sněz, co můžeš“ a zapít to vše sklenkou alkoholického nebo nealkoholického koktejlu v ceně od 6 do 12 euro. Přejedení jsme se procházeli rozsvíceným městem s naší průvodkyní Mariou, kterou jsem poznal dva roky předtím ve Francii. Svým plýnným “Ako sa máš?” mi vždycky udělá radost a dá vzpomenout na jejího bývalého přítele a mého dobrého kamaráda Filipa.

Jak to ale celé bylo? Expo v nejmodernější finanční čtvrti bylo pod budovou Unicredit bank a nenabídlo nic jiného, než na co jste zvyklí z akcí pořádaných v ČR. Jen pasta party byla trochu více al dente než jinde. Trochu mrazí z pohledu na spoluběžce, Italové mají prostě přirozenější vzhled atletů, jestli to dělají ta neuvěřitelně štavnatá rajčata, se můžeme pouze domnívat. Máme čísla, hydratujeme a přemýšlíme, jak to asi bude druhý den vypadat. Předvečer druhého maratonu přišla, opět hodinové procházky a minimálně dvě desítky kilometrů procházky v sobotu ukázali na jistou nevyzrálost, která se mě bohužel drží do dnes. Usínáme kousek od centra v bytu u mé kamarádky Marii, usínání nám zpříjemňují padající kapky deště. Nemohl jsem spát a poslouchal Tomášův chrápot, bál jsem se, přeci jenom to bylo možná trochu velké sousto. Po pár hodinách bezesné noci tu bylo ráno, pršelo celou noc a neuvěříte, pršelo i celé ráno!

Jedeme na Fieru na úplně poslední stanici metra, pro lidi znající Prahu bych to přirovnal k metro stanici Letňany, ale radši jí posuneme ještě dalších pár kilometrů do dáli. Start provázený hromy a blesky v neatraktivních polích , “Tak to bude děs”, říkám si. A je tu start, klasický “přepal” je už rutinou, která mě snad ani nepřekvapí. Po 3 kilometrech zjišťuji, že 4.00 není tempo pro 80 kilového Vojtu. Tomáš se držel, chtěl, abych rozjel tempo na 3h30m od startu do cíle. Běželi jsme dál, po dobrých 7 kilometrech se ukáže značka MILANO, tak jsme to dokázali, teď už konečně běžíme ten milánský marathon! Na 8. kilometru jsem zavzpomínal na sobotní návštěvu stadionu San Siro, kde vyprodaný stadion sledoval rozcvičování Zlatana Ibrahimoviche, brankáře Didy a dalších excelentních hráčů Rossonerro. Bohužel pro nás byl zápas zrušen kvůli úmrtí na hřišti v jiném zápase italské ligy. Na 8. kilometru si na tento trpký moment vzpomeneme a rozloučíme se s tím velkým betonovým kolosem. Kilometry utíkají a bouřka zesiluje. Na půlmaratonu je 30 cm vody na silnici a my se tedy musíme potopit k měřícím pásům, abychom získali vytoužený mezičas. “Půlmaraton za 1.43? To jde!”.

Na 30. kilometru je tu Duomo di Milano, nádherný bílý dóm a asi největší dominanta města. Duomo dokázalo probudit tento chmurný deštivý den a trochu vylepšit náš den. Posledních pět kilometrů se mě Tomáš pouští a říká jen: “Vojto já už nemůžu, bolí mě nohy, jdu to napálit, ať to mám dřív za sebou”- zrychluje ze strojového tempa 5.00 na 3.55. To ale naneštěstí ovlivnilo i můj výkon, nohy už ztratily výkon a já nemohl udržet ani předem stanovené tempo. Tomáš mi mizí v zádech a mě začíná trápení. Vím, že každý maratonec to zná, pocit, kdy hlava chce, ale nohy ne a ne následovat. Myslím, že ale přesně proto všichni běháme takhle daleko.

Když mě teď předbíhá vodič na 3h30m, nemám v hlavě nic jiného než vztek. Vím ale, že musím jít dál, musím si dokázat, že se zlepším. Už vidím Parco Sempione a Castello Sforzesco, opevněný hrad, který je jednou z dominant města na severu. Mé tempo už rozhodně nevypadá jako ladný klus, ale co si budeme povídat, ten já asi ani neumím. Šlapu a dupu si to dál, značka 42km docela potěší v momentě, kdy poslední kilometry koukám jen do země na bílou čáru na černém asfaltu. Takhle jsem se trápil! Na posledních dvoustech metrech jí ale zvedám a za zvuku tikající časomíry probíhám cílem. Na hodinkách mi svítí čas 3:31:47, jsem spokojen, můj první čas z Pařížského debutu se zraněným kolenem byl 4:10:49. Tomáš splnil, co si vysnil a svůj druhý maraton dokončil v krásném čase 3:28:18. Možná si říkáte, jak člověk vypadá, když s velmi špatným tréninkem doběhne maratonskou distanci. Do dnes si pamatuji, jak fajn mi bylo, když jsem viděl Tomáše v cíli. Oba jsme byli unavení, ale štastní. Byl to krásný a velmi náročný marathon. Déšt nás provázel celou cestu a neustál ani večer. První věc, kterou jsme udělali po doběhu, byla kromě klasického kolečka pro medaili a doplnění tekutin a jednom až dvou (kilech:-D) banánů, jsme si chytili taxík a jeli na byt.

Co dělají hobby maratonci po večerech? Odpočívají? Někteří asi ano, ale my (ne)rozumní z RtW to jdeme vždy někam oslavit. V Miláně to byla restaurace s vlastní bůvolí farmou produkující jednu z nejlepších mozarell, které jsem měl za svůj nedlouhý život možnost ochutnat. Vše samozřejmě doplněno o výtečné toskánské víno. Velkou výhodou dálkových běhů je kromě netradičního zážitku také fakt, že i jedna sklenka vína stačí na to dostat se do příjemné podnapilé nálady. V tomto ohledu by se dalo maratonování vidět i jako jistá forma úspory. Druhý den ráno jedeme domů, na letišti Malpensa, které slouží jako velký hub pro low-cost aerolinku Easyjet, doplňujeme energii v místním italském McDonaldu. Tomáš si v dětském koutku hraje na digitální podlaze a jasně tím dokazuje, že 42km není zase tak dlouhých. Po 70 minutách už dosedáme v Praze, medaile na krku a v hlavě spoustu radostných momentů. Tak kam příště?

Update: Když čtu tyto řádky dnes, pořád to vidím před očima. Už mám v nohách o nějaký ten maraton více, ale musím říct, že Miláno je do dnes pro mě jedním z nejlepších zážitků, který z maratonského cestování mám. Možná to není nejkrásnější italské město, možná tam nemají ty nejlepší těstoviny a pizzu, ale rozhodně je to místo, které stojí za to vidět. Zkusil jsem i další mnohem zajímavější městké maratony v Itálii, třeba hlavní město Řím bylo naprosto neskutečné (cestopis je na našich stránkách také, vidět právě zvoleného papeže, byl rozhodně silný a jediněčný zážitek), toskánská Florencie to samé. Po tomto maratonu jsem měl možnost se tam vrátit několikrát. Vždy jsem využil volné chvíle, abych si zaběhal v Parcu Sempione, nebo si užil večerní Apperitivo s mými blízkými. Maratonská turistika spojená s poznáváním lokálního života a také super jídlo, je něco, co pro mě více než v Paříži začalo v Itálii. Když jsem se v rámci studia dozvěděl, že pojedu na semestr v zahraničí právě do Milána na vynikající Bocconi University, byl jsem rád. Po 6 měsících v tomto městě musím říct, že pokud byste měli cestu okolo, neváhejte se zastavit, stojí to za to! Já už se tam určitě chystím znova, podívat se na světovou výstavu Expo!

V případě jakýchkoliv dotazů na Miláno, milánský maraton se neváhejte zeptat buď na vojtech.knespl@runtheworld.cz nebo nám napiště na náš Facebook!