Na Bělehrad!

V lednu tohoto roku dostal můj kamarád Pavel nápad jet na závod do Bělehradu. Pavel je zkušený cestovatel a maratónec, který se zúčastnil mnoha závodů, např. maratónů v New Yorku, Chicagu, či Bostonu. O závodu jsem zprvu vůbec neuvažoval, ale zmínil jsem se o tom na našich facebookových stránkách s tím, jestli se nechce zúčastnit někdo z našeho spolku. Během pár dní se mi ozval Ctibor, že by jel, a během týdne bylo vše domluvené. Jako poslední člen naší výpravy se přidal Vojta Vítek, další zasloužilý člen našeho veselého spolku.

„V místní hospodě jsme ve čtvrtek večer doladili poslední podrobnosti naší výpravy a v pátek ráno vyrazili vstříc novému dobrodružství. „

Všechny organizační věci týkající se naší výpravy si vzal na starost Pavel, a musím říct, že vše zorganizoval naprosto perfektně, za což mu patří ode všech zbylých členů výpravy obrovský dík.  Pavel bydlí v současnosti v Karviné, takže jsme se museli z Mělníka přesunout do tohoto malebného městečka, kde náš čekal kompletní servis, včetně luxusní kachničky se zelím. To vše připravené přímo Pavlem. V místní hospodě jsme ve čtvrtek večer doladili poslední podrobnosti naší výpravy a v pátek ráno vyrazili vstříc novému dobrodružství. Na cestu jsme byli skvěle vybaveni řízky a štrúdlem, opět známka velkého Pavlova přínosu v naší partě. Cesta do Bělehradu v autě (s Vojtou, Ctiborem a Pavlem) trvala sice celých 13 hodin, nicméně jsme ji kompletně celou prosmáli, takže uběhla relativně rychle. Ovšem v této části naší expedice na nás čekal kritický okamžik, neboť jsme měli obavy, zdali si na hranicích Srbska a Maďarska nenechají srbští pohraničníci Vojtu kvůli jeho skoro propadlé občance. Celou cestu jsme také nezapomněli Vojtu strašit nejrůznějšími úkony, které bude muset na hranicích absolvovat, a to včetně prohlídky tělesných dutin. A právě zde tedy nastala jediná vážná chvíle naší výpravy. Drsně vypadající srbský pohraničník vzal do ruky naše pasy a Vojtovu skoro propadlou občanku.

“ V autě bylo napětí, že by se dalo nožem krájet. „

To narušil pouze Ctibor vtipným videem s vyjícími psy.  Vojtovo i naše srdce bila jako kardio na techno párty. Po chvíli nám ovšem pohraničník naše doklady vrací, a my  nerušeně pokračujeme až do našeho bělehradského hotelu. Je zajímavé, co všechno o členech výpravy zjistíte, jedete-li 13 hodin autem. Nelze zmínit vše, ale za zmínku jistě stojí Vojtovy znalosti krmení hastrmanů z mostu. To je nezapomenutelné, a kdykoliv nyní jedu přes nějaký most, směju se.

Ihned po příjezdu na hotel a následném ubytování jsme vyrazili na prohlídku nočního Bělehradu. Po mírném bloudění jsme se najedli ve skvělé čevapárně a na popud Vojty jsme šli do rakija baru. Po ochutnávce místní lahůdky jsem vyrazili na další obhlídku nočního života, a nakonec zakotvili v Beer Pong Baru, kde probíhal turnaj v beer pongu. Zde se nám zalíbilo a na hotel jsme ve veselé náladě dorazili ve 4 hodiny ráno.

Sobotní dopoledne nám už tak veselé nepřipadalo, nicméně hned po snídani jsme vyrazili pro startovní čísla do maratónského expa. Výdej čísel proběhl bez problému. Po menší túře městem jsme našli skvělou restauraci „Jedno mesto“, kde jsme si poručili pljeskavici a pivo Jelen. A opět bylo dobře! Pro lepší splynutí s místními obyvateli jsme si zvolili přezdívky dle vzoru srbských jmen – já jsem byl Nikola, Ctibor Dragan, Pavel Zlatan a Vojta Čevapák. Po návratu na hotel jsme vyrazili zjistit, zda je možné zajistit si rezervaci na bazén a vířivku.

Cela parta

S mladou paní recepční jsme již byli skoro domluveni, ale Vojta dostal skvělý nápad se jí zeptat, jestli hotel poskytuje také masáže s happy endem. Načež mladá recepční zrudla, o metr uskočila, ve tváří se jí zračil údiv a znechucení nad vtipnou poznámku Vojty. Ihned, jak jsme se přestali po 5ti minutách smát, jsem jí vysvětlil, že Vojta je známý vtipálek a že neumí do 5ti počítat, nicméně do bazénu jsme se už nedostali. Zbytek soboty už proběhl bez dalších kulturních faux paus a okolo 11 hodiny jsme šli na kutě.

Parta hydratuje…

V neděli ráno jsme místní transkou vyrazili do dějiště závodu. Kdo neviděl Ctiborovy kreace s banánem a igeliťákem, neuvěří. Myslím si, že srbská běžkyně stojící opodál se z tohoto již nevzpamatuje.

Veškerá legrace skončila v 10 hodin místního času. Závod byl odstartován. Myslím, že každý z nás zpytoval svědomí, protože tolik prohřešků v předstartovní přípravě by nevyrobil ani Eda Kožušník s Milošem Škorpilem dohromady. Závod se ovšem nad očekávání vydařil, počasí nám perfektně přálo, a vzhledem k již dříve zmíněné přípravě jsme všichni překvapili dobrými časy. Ctibor běžel na svůj osobní rekord, který by jistě zaběhl, kdyby finiš závodu nebyl do stoupáku jak na Klínovec. Jeho čas 3:24:53 je ovšem vynikající, a za to mu patří obrovská gratulace. Vojta měl také vynikající čas kolem 3:40. Pavel se bez pořádné přípravy vešel o kousek pod 4 hodiny, takže naprostá spokojenost. Já jsem na poloviční trati atakoval hranici 2 hodin, kterou mi zhatil již výše zmíněný finiš. A také focení místních památek. Celkově byl závod zorganizován dobře, a to s účastí cca 3000 půlmaratonců a maratónců.

borci

Po závodě jsme se opět odebrali do restaurace „Jedno mesto“, kde jsme se posilnili Jelenem a vynikajícím srbským jídlem. Zbytek jídla jsme zabalili toulavým psům žijícím u hotelu a vyrazili zpět. Ti ovšem naším jídlem pohrdli a patrně stále čekají, až jim Vojta donese krevety.

Cesta zpět proběhla nad očekávání skvěle, a to i včetně návštěvy Ctiborovi tchýně. Opět nezapomenutelné hlášky, bohužel nepublikovatelné.

Co dodat? Bělehrad je úžasné město s balkánskou duší, lidé příjemní, jídlo a pití skvělé. Už dlouho jsem se tak nezasmál. A návrat do normálního života? Je obtížný, strávíte-li 4 dny ve společnosti Ctibora, Vojty, a Pavla. To je lichotka, pánové. Děkuji moc za skvělý výlet, neskutečnou legraci a skvělou organizaci.

Pavel „Nikola“ Rakyta