Riga Marathon : 50 hodin do Rigy

a poslední schůzi RtW u Beníšků v prosinci 2017 jsem se, již řádně posilněn několika půllitry piva (lotyšsky alus), jal vypravovat o krásách Rigy. To zaujalo Ctibora, našeho pokladníka a jednoho z nejlepší maratónců našeho klubu natolik, že se rozhodl pro start na maratónské trati.

„…. já sám jsem Rigu navštívil už dvakrát, přičemž v roce 2016 jsem tady absolvoval a posledních 5 km dobelhal svůj první zahraniční půlmaratón.“

Nechtěl jsem ho v tom samozřejmě nechat samotného, slovo dalo slovo a už jsme si vyplňovali registrace na maratónskou, resp. půlmaratónskou trať v Rize pořádaných pod oficiálním jménem Lattelecom Riga Marathón dne 20.5. 2018. K městu a k Lotyšsku mám speciální vztah, bydlí zde, a pro českou ambasádu pracuje jeden z mých nejlepší přátel z univerzitních let, Maris Delveris, a já sám jsem Rigu navštívil už dvakrát, přičemž v roce 2016 jsem tady absolvoval a posledních 5 km dobelhal svůj první zahraniční půlmaratón.

Náhoda tomu chtěla, že ve chvíli, kdy jsme s Ctiborem začali plánovat dopravu do Rigy, tak se mi ozval Maris s tím, že je možné, abychom se s ním svezli do Rigy autem z Berlína. Proč autem a proč z Berlína by byl další příběh na dvě stránky, takže to nebudu rozvádět, ale protože všichni členové RtW jsou osoby dobrodružných povah dychtící po nových zážitcích , tak jsme s Ctiborem nadšeně souhlasili s variantou Berlín – Riga autem (Ctibor tedy chvíli váhal, zdali nezvolit letadlo, což jsem mu rozmluvil). Cesta měla zabrat skoro dva dny a celkově asi 1500 Km. Den před odjezdem vlakem do Berlína, tj. ve středu 17.5. za mnou dorazil Ctibor do Ústí nad Labem a vyrazili jsme do hospody probrat itinerář cesty a také nejnovější trendy ve světě běhu a hydratačního režimu. Dlouho jsme ovšem neponocovali, a ráno jsme vyrazili na cestu vlakem do Berlína. Cesta proběhla vcelku klidně, tedy až na policejní kontrolu ve vlaku, kterou zjevně zapříčinil Ctiborův divoký vzhled, neboť nikdo jiný kontrolovaný nebyl. Vše ovšem proběhlo v pořádku a po zkontrolování dokladů se policisté ubezpečili, že od Ctibora, natož ode mě žádné nebezpečí Německu doopravdy nehrozí. Po vystoupení z vlaku nás poblíž vlakového nádraží Berlin Sudkreuz nabral Maris a tím začal náš road trip napříč Německem, Polskem a pobaltskými státy, Litvou a Lotyšskem.

„Kdo neviděl, neuvěří. „

Expo gut..Asi nedokážu úplně přesně vylíčit všechny veselé situace, které nás cestou potkaly, jako např. naše neschopnost nabrat naftu na takové zvláštní polské pumpě, nebo zvláštní polévka, kterou si Ctibor objednal v podivném restauračním zařízení na polsko-litevské hranici. Zlatým hřebem prvního dne naší výpravy byla ovšem večerní zastávka ve Varšavě, kteroužto jsme si naplánovali, abychom nejeli den a půl v kuse. Varšava je krásné město, a určitě by stálo za zvážení zde naplánovat nějaký závod za naší účasti. Opět nedokážu vylíčit všechny veselé situace, za zmínku rozhodně stojí Ctiborův úlek nad zvláštním označovacím strojkem ve varšavské mhd, který vyděsil několik místních slečen a mě hlasitě rozesmál.

Druhý den, v pátek brzy ráno jsme opět vyrazili na cestu, a tentokrát jsme se již pěkně střídali za volantem, kdy já mohu potvrdit, že Ctibor je nejlepší řidič na polských silnicích, kdežto já byl nejlepší řidič na litevských silnicích. Po celodenní jízdě jsme do Rigy dorazili cca v 19:30 a po ubytování jsme okamžitě vyrazili na prohlídku Rigy trvající cca do druhé hodiny ranní, kdy nám Maris ukazoval nejkrásnější rižské památky a také nejlepší rižské bary. Škoda, že s námi nejel známý miláček žen, Venca Mráz, místní slečny (Ridzinieces– Rižanky) jsou nejkrásnější v Evropě. Kdo neviděl, neuvěří.

Ještě jedna poslední...

Ještě jedna poslední…

 

 

Po těžší sobotní vstávačce jsme přeci jen šli do sebe, vyrazili pro startovní čísla do Expa, udělali několik fotek pro Vencu M., a celý jsme poctivě hydratovali a udržovali správnou životosprávu (prakticky to znamenalo, že jsme pili a jedli pořád stejně a jen trochu omezili místní alus). Sobota tak proběhla vcelku klidně. Ze sobotních příhod stojí za zmínku genialita českého člověka (Ctibora), který vyřešil pro Lotyše nerozluštitelný rébus týkající se kaluže vody na dvorku našeho ubytování. Více podrobností a fotodokumentaci poskytneme na schůzi.

Po vydatném spánku jsme odpočatí a plní energie vyrazili v neděli na start našeho závodu (8:30 ráno). Po menších problémech s mým batohem na věci, který jsme nakonec vyřešili, jsme si stoupli na start a čekali na startovní výstřel. Ten přišel na čas a vyrazili jsme na to, záhy po startu jsme s Ctiborem rozdělili a každý si běžel svým tempem. Jako skoro každý závod se ozvaly moje dlouhodobé problémy s lýtkovými svaly a už na 3.km jsem uvažoval o vzdání závodu. V tu chvíli jsem se ovšem nacházel na proslulém mostě sebevrahů a tam jsem skončit nechtěl. Rozhodl jsem se tedy běžet dál a doufal jsem, že bolest ustoupí, což se světe div se povedlo a do cíle jsem to přes drobné problémy zvládl v čase 1:59:01. Na mě dobrý.🙂

„Samotná trať je hezká, vede zajímavým prostředím staré Rigy a v půlce trati běžcům zpívají a tančí místní obyvatelé oblečeni v tradičních lotyšských krojích.“

Hvězdou dne byl ovšem Ctibor, který maratónskou trať zvládl ve svém osobním rekordu 3:34:14, který ho rázem zařadil mezi favority na letošním mistrovství světa v atletice. Uvidíme, zdali ten tlak ustojí. Samotná trať je hezká, vede zajímavým prostředím staré Rigy a v půlce trati běžcům zpívají a tančí místní obyvatelé oblečeni v tradičních lotyšských krojích. Vcelku netradiční a silný zážitek. Po zbytek neděli jsme už pouze slavili Ctiborův úspěch, který jsme mocně zapíjeli místním alusem a taky vynikajícím rižským balzámem, což je tradiční a skvělý bylinný likér vzdáleně připomínající náš fernet. Nejlepší věc nás ovšem čekala na závěr našeho výletu do Rigy, a to v pondělí dopoledne. Jak jsem již avizoval, můj kamarád Maris pracuje pro českou ambasádu v Rize a na pondělní ráno nám domluvil prohlídku ambasády a také schůzku s českým velvyslancem v Lotyšsku, panem Miroslavem Koskem. Přijal nás přátelsky, a po asi 20ti minutovém rozhovoru se s námi rozloučil s přáním všeho nejlepšího na příští závody.

Poté jsme se zabalili, rozloučili s Marisem a autobusem vyrazili na letiště, kde jsme si ještě střihli fotečku s keňským běžci, jimž jsme rozdali pár rad týkající se hydratace, nasedli do letadla a šťastně přistáli v Praze.

Co dodat závěrem? Snad jen to, že já se do Rigy určitě vrátím a tamní závod i město doporučuji úplně každému. Myslím, že ani já , ani Ctibor a ani náš kamarád Maris na tenhle zábavný road trip a závod nikdy nezapomeneme.

Pavel