Tak tady vám na startu Vltavu nezahrajou!

Tak tady vám na startu Vltavu nezahrajou. Tady hraje Vltava totiž hlavní roli celých 350 km. Pěkně vypečená běžecká štafeta z Kvildy do Prahy. 12 odvážných v každém týmu běží dnem i nocí, po silnicích i po trailech. Já jsem se dostal do teamu Run The World Beasts náhodou, když jsem reagoval na Facebooku na výzvu jednoho z kapitánů na doplnění chybějícího závodníka do relativně ambiciózního teamu 🙂 Slovo dalo slovo a v pátek 15. května jsem nasedal v Praze do auta s neznámou partičkou lidí… Ve složení Bára, Jirka, Petr a já jsme vyrazili vstříc dobrodrůžu na Šumavu.

Začali jsme společnou večeří našeho „A“ teamu i „Béčka“ (Run The World – bez přívlastku :)), kde jsme se marně snažili zapamatovat jména ostatních! Ještě, než jsme se odprezentovali na Kvildě, jsme se dozvěděli, že Áčko půjde jen v 11 lidech, protože nám pro nemoc odpadl jeden rychlík. No, co se dá dělat. Pro mě docela dobrý, dostal jsem trochu rychlejší (jednodušší) trasu, než bylo původně plánovaný. Pak pro někoho přišla ta nejdobrodružnější část a to sice přespání v bývalém JZD, které je krásně rekonstruované, jen ta koupelna chyběla… :))

Takže vděčné téma na stížnosti po dobu zbylejch dvou dní! (pozn. redakce – já jsem byl max v pohodě :)) Nevýhoda rychlýho teamu je to, že startujete až na konci pole a postupně doháníte ty pomalejší. To znamená, že někdo odstartoval už v 6:00 ráno, ale my až ve 14:30. Spoooustu času na zevlování, kafíčka, dortíky…prostě únavnej byznys, povím vám. My s Bárou (captain naší parádní SHERLOG Caravelly) jsme dokonce měli čas až někdy do 20:00. Takže poznávačka okolí…přece jen jsem na Šumavě chvilku „pobejval“. První dvě auta už fičela po trati a hlásila nám stav. Bohužel velmi záhy jsme byli kratší o dalšího závodníka, respektive jednu ze dvou úžasných závodnic teamu Beasts. Achilovka nebo kotník, kdo ví, ale Káťa už nemohla dál pokračovat. V deseti lidech už to začíná být zajímavé…ale soustředíme se na naše první úseky. Den se krátí a i na naše poslední (třetí) auto dojde a i můj čas se blíží.

Jsme na Lipně a Honza z našeho auta prolétne úsek do Frymburka takovým způsobem, že ho musíme žádat, aby neodlétal zpět do jeho galaxie (Copyright hlášky Roman :))! Je jasné, že jsme v týmu s nejlepším! Přebírám štafetový GPS kolík a běžím vstříc stmívání směr Loučovice. Trať je mi to známá z inlinů a před dvěma týdny jsem běžel Loučovickou desítku na druhé straně na hezké čtvrté místo. První kiláky se nešetřím, ale pak to nějak přestává být ono. Je tma, nikde nikdo, ani diváci, ani závodníci, je mi horko, čas na kilák stoupá k výši. Je to v hlavě a moc to nejde. Přichází první navigační problém, ale stojí mě jen pár vteřin. Jenže přichází i druhý a třetí a tam už to jsou minuty. Bohužel jsem měl problém vidět šipky na zemi, někde jsem je našel až po odbočení. Hodně jsem znejistěl. Někde na 12,5 kilometru už doufám, že jsem správně, snažím se něco nahnat, ale je jasné, že to budou vteřiny. V dálce vidím ve tmě pár aut a naštěstí jsou to ti moji! Předávám kolík v čase 55 minut a na GPS 13,5 km. Původní tempo pod 4min/km šlo nad ně (4:06) a náskok od Honzy jsem „dokázal“ dost (úplně) smazat.

Dostal jsem neskutečných 11 minut. 37. místo. Škoda. Bára letí na svůj úsek. Navigačně velmi náročný a v terénu si naběhla o 3 km navíc. Měli jsme o ní docela strach a doufali, že doběhne celá. Naštěstí OK. Podělaná tma, je náš společný nepřítel! 🙂 Naše auto to má za sebou a můžem se přesunout někam k Hluboké. Po příjezdu na místo se mě někdo ptá, jestli jsme prý ten team RTW Beasts? Trochu valím oči a kejvu, že jako joo, jsme. Asi prej celebrity! :)) Nebo se mi to už zdálo? SHERLOG Caravella posloužila ke spánku a pro mě to znamenalo životodárné tři hodiny k regeneraci. Nutno říct, že velmi pomohly!

Už jsme dost sehraní, všichni víme, co dělat, známe naše role, všechno prostě hezky šlape. Já povětšinou řídím, Bára je spojař, navigátor, časoměřič, Petr nám se vším radí a Honza moc nemluví. O to rychleji teda běží! :)) Jak je nás už jen deset, mezery mezi autama se pomalu zmenšují. Odpočinku trochu míň. Zase se blíží ten kolotoč k nám. A já se jen modlím, ať se sluníčko v neděli probere co nejdřív, protože podruhý to za tmy už asi nedám. Naštěstí je to OK a v pět ráno mám čelovku zaplou jen z povinnosti a vybíhám na svůj úsek směr Týn n. Vltavou s finišem v Hostech. Předbíhám! Joo, předběhl jsem! Sice jen jednoho z pomalejšího teamu, ale skalp jako skalp, ne?

Hnedka jde vidět ta parádní přátelská podporující se atmosféra. Já na kluka hulákám, ať maká a on na mě zase, že jsem dobrej! Pak už jen potkávám spícího hokejovýho fanouška na náměstí. To tak nějak vypovídá o tom, jak záživný závodění jsem prožíval. Taky mi to teda zdaleka neběželo podle představ. Asfaltová vlna znamenala neobvykle velkej kopec. No a kopec byla skoro zeď. A že už to úplná placka nebyla…Tep ne a ne dostat nad 168. Asi nějaká únava, že by? Tempo dávno v háji a v posledním dvou km stoupání, které teda bylo fakt výživný, si jen opakuju pro sebe, že teda ten třetí úsek mi jako už určitě podaří a teamu něco zajisté naženu. Nebo aspoň neztratím. Neztratím moc :)) Garminy hlásily 9,47 km, 41:40 min. No jo, tempo 4:24, to už nebyla žádná hitparáda, ale aspoň jsem se tentokrát nikde netoulal…ztráta na vítěze 6 minut. 19. místo.Třetí úseky se našemu autu motaly kolem Slap. Základnou nám byl Kamýk n. Vltavou, kde už to žilo rušným životem, opět máme spoustu času, který využíváme tak nějak napřeskáčku k odpočinku nebo socializaci (jo, přesně tak, mám selfie s Bárou a českým běžeckým guru. Jo, myslím toho Škorpila…). Benešovská pahorkatina slibovala kopce a taky pár lesních úseků, ne-li vyloženě traily. Obuv měním z asfaltové na hrubší vzorek a psychicky se připravuju na tu porcičku vertikálních metrů.

Přebírám kolík od fenomenálního rychlíka Honzy u bývalé štoly Josef a na nic se nečeká, hnedka pěkně do lesa a do kopce a do kopce. Běžci, kteří vyběhli o pár minut přede mnou, jsou najednou za mnou. Trail do kopce střídá prudký seběh, potom asfaltový výběh, poté zase louka, les, prudký seběh a tak pořád dokola. Tady se teda organizátoři museli dost vyblbnout, fakt pestrá a parádní trať. Na jedné polňačce najedou za mnou slyším dupot. Ajaj, někdo má zálusk na můj skalp. Běžec z týmu motejlek.com, tuším. Stahuje mě a stahuje, ale já se přece nevzdám. Najednou přichází to, co mi doteď tak chybělo. Ten soupeř, s kterým se přetahuju. Jak kdyby mě někdo polil svěcenou vodou (ne, nepálí to) nacházím další síly a zvyšuju tempo i do kopce a ještě více na nejdelším asfaltovém seběhu, co jsem kdy zkusil. Ne a ne a ne, toho prostě nepustím a valím to, seč mi nohy stíhají. Přibíhám k živohošťskému mostu, kde je finiš mé části a nechávám tam fakt všechno. Konečně jsou tu i fandící diváci a ten most mi přijde neskutečně dlouhej! Nějaká fanynka na mě huláká, že už jenom na konec mostu a mám to letos za sebou! Nebyla to úplně pravda, protože mi hrozil i čtvrtej úsek, ale naštěstí k tomu nedošlo… 🙂 Z běhu mám fakt super pocit. Připadalo mi, že jsem letěl. Jenže jak tak koukám na čísla, tak jsem letěl jenom druhou půlku, když mi někdo dýchal na záda.

Škoda ztráty 11 minut na prvního a umístění až na 40. fleku. Tempo 4:58 by byla na rovině ostuda, ale tady v těch lesích se mi to zdálo dobrý…finiš kolem 3:40 odpovídal pocitově vynaložené námaze 😀 Naměřeno 10,61 km a 52:39 minut. Pocity: nenaměřeno, to ještě přístroje neumí, ale kdyby to šlo, byl bych na bedně… :)) Opravdu krásný zážitek tahle necelá hodinka kolem Slap.

No a tímhle to za mě končí! Opět jsem se ujal role řidiče, po cestě podporoval se zbytkem teamu Báru na trati a zapojil se do konverzace ohledně posledních úseků. Někteří (ne)šťastníci si to měli dát ještě jednou, po čtvrté a udělat si z toho tak hezky maratonek. Respekt, jak to kluci zvládli! Díky koloně u Vraného hrozilo, že se nebude předávka stíhat, ale někdo byl hodně kreativní a poslal parťáka vlakem. Tak to by mě asi nenapadlo, ale zafungovalo to na jedničku. Finišující úsek zabíhá Jirka a jak sám říkal, radši se neohlížel, protože náš největší soupeř HSH Polar byl těsně za námi a moc dobře jsme to věděli. Jiří ale zatáhl, ukázal trochu toho závodnickýho srdíčka a dovedl náš tým do finiše na osmým fleku v čase 26:30 hod. Zmíněnej konkurent pouze 2 minutky za námi. Na 350 kilometrech teda dost o fous. Na sedmého Motejlka jsme byli krátcí o 20 minut.

Medaile na krk, úsměvy pro kamarády i foťáky a pohádky je konec! Měli jsme cíle, čímž byla TOP10 a taky porazit RBZ team. Povedl se nám teda jen ten první cíl. Když se mě někdo zeptá, jaké to bylo, jako první odpověď řeknu, že TĚŽKÉ! Vůbec to nebyla procházka kolem Vltavy. Celý loňský rok jsem slyšel a četl o tom, jaká je to krása a Šumava a Vltava a zase ta krása a euforie…ale TY VOLE! Samo o sobě je to 3x velká dřina, prd spánku, sedíš v autě nebo někde ve tmě koukáš těma unavenýma očima na předávky, když do sebe cpeš v tom lepším případě aspoň dvanáctej banán se sedmým gelem :)) Jenže pak je tu ta úplně druhá stránka věci, která tě drží nad vodou. A to je tvůj team. Parta úžasných zapálených lidí do běhu, která nás všechny spojuje. Dva tři dny spolu trávíte na minimálním prostoru, sdílíte spolu prakticky všechno, cítíte se stejně mizerně, stejně tak, jako se navzájem podporujete a dodáváte si odvahy. To je to, co tenhle závod dělá pro mě unikátním a neopakovatelným. Díky organizátorům, díky Jakubovi, že mě vzal do Beasts teamu a díky všem ostatním členům, že jsme to spolu dotáhli do zdárnýho finiše. Moje výkony asi nemá cenu moc rozvádět, hold je to týmovej sport ta štafeta a vždycky v ní budou rychlejší i pomalejší. Co je ale nutný takhle na závěr vypíchnout: Honza předvedl něco, co všem vytřelo zrak. Tři ze tří běhů zaběhl nejrychlejším časem ABSOLUTNĚ a kdyby se tedy Vltava Run 2015 vyhlašoval i individuálně, měl by na krku zlato. Tady ani smeknutí nestačí… PS: Slibuju, že na příští rok potrénuju, abych se dostal znovu na soupisku 🙂