Jak jsem bez angličtiny jel do Chicaga!
Už ani nevím kdo! Někdo mi kdysi napsal : Dnes spouští loterii na maraton v Chicagu. Nic víc, nic míň. Tak jsem se koukl. No co, nikdy jsem nic nevyhrál, nikam mě nevybrali. Tak to z recese vypíšu. Tím to skončí. O nic nejde.
Za půl roku přišel e-mail. GRATULUJEME STANISLAVE. Odesílatel: Bank of America Chicago Marathon. Polilo mně horko. Co teď. Buď hned zaplatit startovné a dalších 3/4 roku přemýšlet zda jet či vzdát, nebo nezaplatit a zabalit to rovnou. Zaplatil jsem. ¾ roku je daleko. Uteklo to jako voda. 30.září 2014 byl poslední termín , pro odložení možnosti startovat o rok, za předpokladu opětovného zaplacení startovného. Bára a Vojta mi nedali na výběr. Poběžíš!!! Nastal neuvěřitelný kolotoč. Letenky, hotely, půjčení auta, kdo poletí se mnou, kdy, kam, jak…… Tedy nejvíc práce měl Vojta. Za to dík!
Odlétal jsem do New Yorku se synem Jakubem (17) a neteří Andreou (21), jako tlumočníky, ve čtvrtek, čtyři dny před maratonem.V NYC jsme byli dle plánu. První překvapení nastalo, když po domluvě připravené auto před letištěm nebylo. Nicméně jsme půjčovnu vypátrali a úspěšně převzali zánovní vůz Ford Focus a navigaci, jejíž půjčení bylo dražší, než auto. Nakonec jsme ji velmi ocenili, součástí kromě navigování byla WiFi a hodina volání denně do ČR.
Vyrazili jsme směr Chicago. Já, automatická převodovka , osmi proudá dálnice , dopravní špička v New Yorku. Dodnes nechápu jak jsme se vymotali ven. Předpoklad nocovat někde v půli cesty byl vzhledem k únavě a pozdní hodině nereálný. Ubytovali jsme se asi 100 mil za NY v motelu u dálnice. Druhý den cesta úspěšně pokračovala až do Chicaga. Páteční noc jsme spali již na kraji města, kde jsem měl v neděli prožít největší a nejkrásnější maraton svého života. Na sobotu byl jasný úkol. Vyzvednou registraci v centru města. Díky bohu mě zachrání Bára. Sraz jsme měli v Expu v 9:00 AM. Vše proběhlo tak jak mělo. Jen Bára měla komplikaci, nepřiletěl ji kufr. Měla jen běžecké boty, takže ji čekaly velké nákupy v shopech Nike. Zatím mi to úplně nedochází. Prostředí podobné, jako na jiných maratonech, jen vše větší, monstróznější a dokonalejší. Proboha vždyť je to Amerika. Dojde mi to asi až na startu. A skutečně. Sobotní odpoledne, v duchu prohlídky města a odpočinku v nádherném parku, nic dramatického nepřineslo. Noc před maratonem byla klidná. Všichni mě strašili časovým posunem. Překvapivě po sedmi hodinovém posunu a skoro 1000 mílích v autě jsem se cítil jako ryba ve vodě. Hlavně si to užít. To už se nebude opakovat.
Tak už jen vymyslet ranní přesun z motelu do centra a vše stihnout. Budíček v 5 hodin a venkovní teplota kolem nuly moc optimismu nepřidalo. Cesta autem po tmě z motelu na konečnou metra, které odhaduji na třicátá léta minulého století, v prostředí kde jsem nikdy nebyl už zvyšuje tep a adrenalin. Správná stanice , správná linka, zatím vše souhlasí s informacemi z netu. Jen ta rychlost metra je jiná než v Praze. Myslím že běžím rychleji. Trochu mě mrazí, když v 8:00 sedím ještě v metru a v 8:20 mám být někde na startu v koridoru „B“. Už od metra běžím. Cestou se převlíkám, cpu do sebe alespoň sušenku, hadry do batohu. Díky fantastické organizaci a Americké preciznosti jsem v 8:15 na startu, včetně odevzdání batohu do úschovny. Mám čas i fotit. Stoupnu na špičky a vidím startovní bránu a elitní běžce. Šířka startovního koridoru se dá těžko odhadnout. 100? 200 metrů? Otočím se a mám husí kůž.
Ulice dlouhá až za horizont a plná burácejících běžců. Mám za zády asi 40000 lidí. Z reproduktorů chrlí největší Americké hity. Chvíle ticha. Americká hymna. Burácející dav se sjednotí a zpívá. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je krásná. Už to musí každou chvíli přijít. START. Pustili elitu a „A“čko. Dáváme se do pohybu, ke startu asi 100 metrů. Bránou již lehce klušeme. Kouknu dopředu, vidím, že bude tunel. Zvednu hlavu, snad nezakopnu. Modrá obloha je přerušovaná jen mrakodrapy, jeden vedle druhého. To bude nádhera. Fakt si to užiju. To snad nemůže ani bolet. Nebolelo. Na pátém kilometru zahlédnu českou vlajku mezi diváky. Hele, Báry táta. Pozdravím ho. V tom se vrhne mezi běžce a snaží se prodrat na druhou stranu ulice. Myslím, že dodnes neví, že mě skoro srazil. ☺
Asi na patnáctém kilometru vidím záda SK Liberec. Zkouším: Ahoj kamaráde, jak to jde? Dozvídám se, že je mu přes šedesát a Chicago je jeho poslední Major, protože v Tokiu už byl loni. Loučíme se, cítím, že můžu rychleji. Ani nevím, jak to uteklo. Vzdálenosti v mílích mi moc vyhovují, připadám si jak na půlmaratonu. Vbíhám do cílové rovinky. Má asi 1,5 kilometru. Na konci vidím cílovou bránu s časomírou. Jaký čas tam asi tak je? Tak trochu přidám. Tady se přeci nebudu courat. Už tam budu. Proč ale ty lidi zatáčí vpravo? Aha, to není cíl, ale obrovská obrazovka a na ní promítají cíl. Ten je až za půl kilometru. Běžet na krev, tak už se tam asi nedostanu. Vidím známou postavu. To je Bára. V ruce drží českou vlajku. Přidávám se k ní. Vrazí mi do ruky cíp vlajky a jdeme do finále. Úžasný pocit. Skoro je mi líto, že je to za mnou. Kdyby tu byl někdo, kdo chce slyšet více, napište mi na FB nebo nás kontaktujte na emailu beham@runtheworld.cz
CHICAGO 2014. Děkuji.