Karlovy Vary půlmaratón 2018: skvělý závod hned pro 7 z nás!
Jak to viděl Saša:
Tak prý mám napsat pár komentářů k své účasti na půlmaratonu Karlovy Vary. Takže – loni jsem prakticky neběhal, protože po operaci kýly jsem si střihnul ještě operaci menisku. Co taky můžete čekat od chlapíka, který si v 17 letech dokázal lomit ruku při oblékání kalhot (podrobnosti dle scénáře polonatažené kalhoty – budík – zamáčknout – zakopnutí – pád – dopad na korkový pantofel – sádra). S tím meniskem to bylo podobné, operace ok, ale potom voda, tahání vody, voda, tahání vody a injekce do kloubu, rekonvalescence o 5 týdnů později, všechno zpomalené atd. atd..
Díky cvičení u www.petrruzicka.com jsem začal dávat ten kloub dohromady natolik, že jsem mohl uvažovat o pomalém návratu k běžeckému tréninku. Na tomto místě bych rád řekl, že rozvoj pohybových dovedností, a různých lokomocí tak, jak je Petr Růžička a jeho spoluučitelé ve skupinách učí, je pro mne na prvním místě. Pohyb je život je koncept, kde netrénujete na čas, na zvednutou váhu, ale na kvalitu. Díky tomu jsem věděl nebo se mohl zeptat, co a jak s tím kolenem dělat, aby bylo opět funkční. Byla, je a bude to práce ještě na dlouho. Pořád ještě nemám dřep na jedné (levé) noze, ale na půlmaraton to stačí. Takže Díky.
Běhat jsem znovu začal 26. prosince 2017. Pomalu. První desítku jsem dal až koncem ledna. Prostě pomalý návrat na pozice.
„Po roce a kusu bez startovního čísla jsem se těšil na jako malý Jarda, takže trošku pracovala předstartovní nervozita.“
Ale zpátky k závodu. Běh je pro mne hlavně meditace. Počítání nádechu a výdechů je moje malé Hare Kršna pro téměř 50 letého chlapíka západní civilizace. Po roce a kusu bez startovního čísla jsem se těšil na jako malý Jarda, takže trošku pracovala předstartovní nervozita. Nějaké fotky, gel, napít, 4krát na záchod a šup do koridoru. Pořadatelé asi měli přístup do mé zdravotní dokumentace, takže mě dali o dva koridory dál, než jsem měl vybíhat dle očekávaného výsledku.
Startoval jsem s dvouhodinářema, což mělo pozitivní dopad na rozběh závodu, který se nedal přepálit. Negativum téhož spočívalo v tom, že ve Varech se prvních 1,5 km prakticky nedá předbíhat, pročež vodiči s časem 1:50 se mi vzdálili neseběhnutelně. Na třetím km jsem chytil svoje tempo, o kterém jsem si myslel, že jej dám do cíle. Vlastní běh byl bez větších krizí, dostal jsem se do jakéhosi flow, takže si vlastně některé úseky nevybavuji, nebo jen z jakéhosi nadhledu. Jediné slabší místo bylo na okruhu před poslední obrátkou, když běžíte od Puppu dál do lesa tmavého, a říkáte si, kdy už sakra bude ta obrátka. Čas 5:29 na 17. kilometru tomu odpovídá. Po obrátce mi naskákaly kolečka zpět na svá místa, zrychlil jsem a 21. km byl za 4:53. V cílové rovince moje manželka ze všech nejmilejší Ivanka strčila Alexandra nejmladšího přes zábradlí, takže jsme si dali, za jeho vydatného povzbuzování, finiš spolu. Paráda.
Můj čistý čas je 1:51:18, zlepšení o 1:12, co víc si člověk v roce jeho padesátin a po operaci kolena může přát. Díky rodino, díky Petrovi, který mne inspiruje jak v pohybu, tak v překonávání mnohem větších zdravotních komplikací, díky Janě, která se mnou má trpělivost při pohybových trénincích a díky partě lidí okolo klubu Run The World CZ a jejich tréninkové skupině Běžci Mělník. Mám kliku, že Vás mám.
Alexander
Jak to viděla Andrea:
Moje dojmy z první půlky jsou stále větší jak dnešní bolest nohou. Ještě v dubnu bych si klepala na čelo, že bych měla běžet víc jak 10 km. Ale stačila jedna Míša s návrhem na Karlovy Vary a půlmaraton a já to mám za sebou.
„Každý by měl mít svou Míšu 🙂 „
Byla to neskutečná paráda. Takový ten pocit, že někam patřím a hlavně, že tu běžeckou skupinu neuzavírám. Měla jsem dva cíle. Doběhnout a nebýt poslední.
Oba cíle splněny a s časem, o kterém se mi ani nesnilo. Nakoplo mě to a mám pocit, že toho zvládnu víc, než jsem si kdy myslela. Takže závěrem? Každý by měl mít svou Míšu 🙂
Andrea
Jak to viděla Míša:
Hlas, který ti v duchu šeptá, že to nedokážeš, lže, protože i já jsem v sobotu uběhla svůj první půlmaraton. Je mi 38 let a moje tělo, není svou konstitucí stvořeno k běhu, ale … 🙂 Běhám 13 měsíců, bez zvláštní přípravy a znalostí. Před časem jsem i přestala používat „běhací aplikaci“, protože po zimě byly výsledky ve srovnání s létem hodně demotivující. Běhám, protože mě běhat zkrátka baví. A pak mě hodně baví lidi okolo běhu. Jsou báječní, protože ve vás dokážou vykutat to nejlepší
„Najednou jsem tady a je tady jenom teď a tak jsem se přihlásila na svůj první půlmaraton.“
To o čem ani nevíte, že ve vás je. Neměla jsem pomyšlení na to uběhnout půlmaraton, bylo to něco tak nedostižného, pořád jsem si myslela, že mám na to „zvládnout něco velkého“ dost času, že to přijde. Jenže se mi před čtyřmi měsíci stalo něco, co úplně od základů změnilo můj přístup ke všemu v životě. Najednou jsem tady a je tady jenom teď a tak jsem se přihlásila na svůj první půlmaraton. S tím, že mám dostatek času na přípravu, ale zákon schválnosti pracoval pilně, bolelo koleno a po mnoha letech mně navštívila angína. Penicilin jsem dobrala 10dní před závodem, takže jsem vlastně do poslední chvíle nevěděla, jestli poběžím, ale můj „nov
ý přístup“ za vydatné podpory běžeckých kamarádů rozhodl. Sobota byl prima den, cesta do KV byla ve znamení humoru, odpoledne se spoluběžci také. A najednou jsem tam běžela, se svým vlastním číslem, velkým závodem a užívala jsem si to. Tu atmosféru, která vás žene dopředu. Do 16km to šlo překvapivě všechno jako po másle, držela jsem se vodičů na snový čas 2:30. Běželo se mi dobře, nic mě nebolelo a v hlavě bylo, já to skutečně dám.
„Zapomeň! Běžíme spolu! Jsem Nikol, ahoj!“
Všichni úžasně povzbuzovali. Jenže jsem to zakřikla, protože pak jsem se začala trápit, začalo mě bolet víc a víc koleno, pak už obě a na 17km jsem se rozhodla, že to v limitu dojdu. Udělala jsem pár kroků, když se za mnou ozvalo: „A to si jako myslíš, že když si doběhla až sem, že teď půjdeš? Zapomeň! Běžíme spolu! Jsem Nikol, ahoj!.“ Povídáním s ní jsem ty tři kilometry přetrpěla, dodávala mi síly svojí pozitivní energií, stejně tak jako Ti, kteří šli naproti nám s medailí na krku a povzbuzovali. Poslední kilometr, kdy už jsem s ní ani nemluvila, pletly se mi ty bolavý nohy, dech se nedostával…udělala ta dvacetiletá kudrnatá, dlouhovlasá holčina (při běhu zjistíte o druhých spoustu věcí) úžasnou věc… Chytila mě za ruku a do cíle jsme doběhly společně (myslím, že mě tam chudák musela dotáhnout).
Pocity pak se nedají popsat, ty se musí zažít. Čas 2:35:30. A mám tu krááásnou medaili. Nyní dva dny poté, jsem šťastná, mám radost, jsem pyšná, že jsem to zvládla a jsem hrdá a je mi velkou ctí, že vás kamarádi mám, protože bez Vás bych to nikdy nezvládla. A to chtěl Vojta jen pár postřehů, což jsem evidentně nesplnila…
Míša
Jak to viděl Vojta:
Tohle byl opět jeden z těch krásných závodů, kdy vše bylo tak, jak má být. Krásné počasí, úžasná parta lidí okolo a 21 km na krásné karlovarské trati. Nic se tomu nedalo vytknout. Já měl opět tu sladkou povinnost postavit se na start jako vodič, společně s mými kamarády spoluvodiči, ( nejenom vynikajícími atlety, ale i skvělými kamarády), jsme se rozhodli pomoci ostatním běžcům k jejich vytouženým cílům.
„Jsem strašně rád, že všichni z RtW jsme doběhli, užili si to ve zdraví, zase si uvědomili, jak moc skvělá parta jsme.“
Vodil jsem čas na 2 hodiny a 10 minut. Od začátku jsem se na tento čas moc těšil, vodit na čas okolo 2 hodin je naprosto skvělé. Člověk pozná spoustu nových lidí a má možnost sledovat, jak se rodí nový půlmaratonci. Ve Varech takových prvoběžců byla spousta a bylo mou ctí pár z nich k té metě dostat, i když poslední metry bolely snad úplně všechny. Jsem strašně rád, že všichni z RtW jsme doběhli, užili si to ve zdraví, zase jsme si uvědomili, jak moc skvělá parta jsme. Příští zastávka? No…Budějky, Olomouc, Košice, Frankfurt…. máme toho spoustu a už teď se na to těším, protože vím, že tam vždy bude nějaký kamarád vedle mě.
Vojta