Víkendové proběhnutí s kamarády
Začíná jaro a přemýšlím, jak se po zimním spánku opět dostat do aspoň trochu přijatelné kondice. V tuto slabou chvíli mi zavolá Vojta a vychrlí na mě: „Co děláš 16. a 17. května, poběžíš s námi štafetový běh ze Šumavy do Prahy, počítám s tebou, jo?“ Zmohu se jenom na nesmělé „dobrá“ a s menší obavou pokládám telefon.
Ihned sednu k počítači a hledám, na cože jsem se to upsal. Jedná se o štafetový běh pro maximálně dvanácti členný tým skládající se z 36 úseků, závod začíná v sobotu ráno v jihočeské Kvildě nedaleko pramene Vltavy a končí v neděli odpoledne v Prokopském a Dalejském údolí, pražském přírodním parku. Zamlouvají se mi výzvy, na druhou stranu se mi honí hlavou, zda budu stačit bláznům z Run the World. Podobné myšlenky ale napadají i další mé kolegy, přidávající se postupně do týmu, tudíž jsem klidnější. Při přihlášení vznikne velmi různorodá skupinka dvanácti lidí odlišného složení. Čítá, aniž bych někoho jmenoval a urazil, zapálené běžce, rekreační pochůzkáře, živitele rodiny, studenty, bláhové snílky, muže a ženy. Zamlouvá se mi také cíl kapitána Vojty – pojďme si víkend užít, zaběhat si a uvidíme, kam se dostane ve výsledkové listině.
Mě jako nadšence pro fotbal zvyklému se po celý život pohybovat v kolektivním sportovním prostředí motivuje představa štafetové běhu do tréninků, myšlenka nenechat kolegy na holičkách mi nejednou pomohla do běžecké obuvi v přípravě. Týdny očekávání startu Vltavu Runu s lehkou dávkou nervozity konečně pominou a společně se vydáváme do jižních Čech v pátek pár hodin před zahájením. Čeká na nás připravený nocleh na statku, chybějící pohodlí nevadí, vždyť za pár hodin poběžím. Na místě se potkáváme s celou partou, přebíráme pěkná trička závodu a řešíme menší komplikaci, bez níž by to vlastně byla nuda. Na poslední chvíli odstoupili dva běžci, dostáváme se tedy na počet deseti lidí, což znamená, že šest z nás si místo tří úseků střelí čtyři. Do vyvolené společnosti jsem vybrán i já, neodpustím si pár trapných a sarkastických komentářů podobně se zbylou pěticí, jenže to je jediné, co mohu dělat.
Naše mužstvo se do závodu rozdělilo na dvě stejně početné skupiny přežívající ve dvou autech. Při pohledu na první skupinu s mojí maličkostí, Vojtou, Kubou, Matesem a Árou je mi jasné, po neděli bude náš provizorní příbytek potřebovat hodně důkladný úklid. To Slávek s Vaškem se těší lidštější společnosti, přežívají s trojící našich slečen Lenkou, Zuzkou a Áďou.
Samotný běh probíhá následovně, první nadšenec předá štafetový pásek po doběhu do cíle svého úseku, vyzvedne ho jeho auto a následuje přesun na doběh, nebo-li start dalšího úseku. Když se vystřídá celá posádka auta, přichází pauza na občerstvení a menší regeneraci, na trati totiž zápolí druhé skupina týmu. Úseky se těší notné rozmanitosti, zdolává se polní cesta, les, silnice, přičemž převažuje kopcovitý terén nad rovinou, a délka jednotlivého úseku se pohybuje od 7 do 14 kilometrů. Vše se točí kolem toku řeky Vltavy, nemusím asi zdůrazňovat pěknou krajinu jižních a středních Čech, bohužel kochání jde tentokrát stranou.
Asi největší překážku představuje nedostatek odpočinku, v autě se vyspí málokdo a krátká noclehárna ze soboty na neděli vážně nestačí. Energii naštěstí dobíjí motivace a adrenalin, proto mě ani nedopálí, když mi v sobotu ve čtyři hodiny ráno během mého třetího úseku okořeněného vydatným deštěm, ten nás mimochodem provázel téměř celý víkend, zavolá kamarád a nepříliš souvislou řečí položí otázku: „Chlastáš někde? Všichni už vytuhli a potřebuju parťáka.“ Vlastně ani nevím, proč jsem telefon zvedl, v ten moment vlastně ani nevím, proč běžím někde uprostřed hluboké noci někde u Českého Krumlova.
Pochopím to až ve finiši, do něj vbíhá celý tým společně a radostně protíná cílovou pásku. Tehdy člověk zapomene, jak ho bolí celé tělo, následující dny se bude těžce plazit do schodů a nejlepším kamarádem bude postel. Převládá pocit vítězství, který sdílíte s celým týmem, tím se tato událost pro mě nejvíce odlišuje od individuálního běžeckého závodu.
V celkovém pořadí si Run the World dobíhá pro osmé místo z 33. účastníků za výsledný čas 30:02:29. Našimi tahouny se podle očekávání stávají Kuba Pecina, Vojta Knespl a Slávek Král, na svých úsecích patří k tomu nejlepšímu. I zbytek si však sahá na dno sil a rozhodně se neztrácí. Na závěr patří zasloužená poklona organizátorům, připravili bezproblémový průběh a i díky nim se za rok opět vrátíme.