Můj první zahraniční maraton!
Vše to začalo v květnu 2012. Běžel jsem svůj vůbec první maraton a to v domácím prostředí, v Praze. Velice mě překvapilo, že není zas tak složité na vzdálenost 42195 metrů natrénovat během docela krátké doby, v mém případě za půl roku.
Nadšení a hrdost byla tak veliká, že jsem chtěl co nejdříve ten zážitek prožít znovu. Tehdy byla skupina Run the World v plenkách a já ji neznal. Můj nadřízený v práci se zmínil, že se právě registroval na maraton Munchen v říjnu 2012. Nebylo to dlouhé rozhodování. Ten adrenalin cizího prostředí, atmosféra velkého závodu a přesto možnost startovat a běžet s někým známým , mně, ještě do nedávna sportovního analfabeta, metráčka a slušně našlápnutého alkoholika, přivedla k registraci.
Optimismus, euforie a hnací motor zvaný Mnichov mě donutili zlepšit životosprávu a zkvalitnit trénink na můj první opravdu velký zahraniční maraton. Rána pod pás přišla, když můj nadřízený účast v Mnichově 14 dní před startem zrušil a já také nesehnal v Mnichově nocleh, abych nemusel v noci cestovat z Plzně rovnou na start. Nicméně už nebyla cesta zpět. Vyjeli jsme s manželkou jednu hodinu po půlnoci. Cesta byla dlouhá, nervy pracovaly na maximum. V krku knedlík, rýma jako trám, snad i teplota, pocit začínající chřipky. Téměř katastrofa přišla při sjezdu z dálnice na Mnichov asi v pět hodin ráno. V plné rychlosti se ozvala rána, auto začalo poskakovat a plavat po silnici. Když se podařilo bezpečně zastavit, zjistil jsem, že z prasklé pneumatiky nezbylo skoro nic. Hever, rezerva, časová tíseň. Zpocenému, špinavému, ale odhodlanému se mi podařilo zaparkovat v blízkosti olympijského areálu, kde bylo EXPO, poblíž i start a cíl přímo na olympijském stadionu. Po vyzvednutí startovní tašky s číslem a čipem, bylo jasné, že poběžím Mnichov 2012.
Cesta na start byla dlouhá, ale krásná, centrem olympijského areálu, nádherným parkem. Obloha modrá, slunce se již dralo skrz stromy, ale ráno bylo chladné. Předpoklad krásného podzimního dne. Už zbývalo jen odložit teplé oblečení a najít svůj startovní koridor. Hlavně na nic nezapomenout. Hřejivá mast na lýtka a stehna, dva Brufeny na chřipku, energetický gel pod potítko. Najednou stojím v davu a čekám na výstřel. Ani jsem ho neslyšel, najednou se dal dav do pohybu. Všichni burácí, vzduchem létají konfety. Pomalu se dáváme do klusu, který postupně přechází v běh v tempu, které je mi velmi dobře známé a příjemné.
Prvních deset kilometrů se nese v duchu předbíhání a pošťuchování. Běží se zatím především parkem a lesem. Brzy se dostáváme do centra města, kde tisíce diváků, především v hnědých kožených kalhotách, podporuje celý štrůdl, čítající asi 20000 maratonců. Hudební podpora podél celé trati se nese v duchu typických jódlovaček. Teprve asi na 25.kilometru si uvědomuji, že už mám velký kus za sebou a že mi běh vyšším tempem nečiní žádné potíže.
Přemýšlím, jaký mám asi čas. Nemám o tom žádný přehled, ale nevadí mi to. Hlavně, že se mi běží dobře. Až teprve na 40. kilometru mně míjí vodič s praporkem 3:15. Povzbuzuje mně, ale cítím únavu a že už zrychlit nemohu. Snad krásné Mnichovské prostředí, snad neskuteční fanoušci , snad úžasné počasí, mně najednou přivádí před obrovský betonový tunel. Teprve si uvědomuji, že vbíhám na olympijský stadion, kde nedávno o medaile zápolili nejlepší sportovci světa a kde mně po oběhnutí ¾ stadionu čeká CÍL mého prvního velkého maratonu a také vytoužená medaile.
Už ležím na umělém trávníku a vychutnávám si tu atmosféru. V třesoucí se ruce svírám nealkoholické pivo, na krku visí důkaz mého úspěchu, maratonská medaile ve tvaru srdce, vyvedená v typických německých kýčovitých barvách. Jsem šťastný, uběhl jsem svůj první světový maraton ve svém osobní rekordu.
V případě jakýchkoliv dotazů na Mnichov, mnichovský maraton se neváhejte zeptat buď na beham@runtheworld.cz nebo nám napiště na náš Facebook!