Atény marathon : Doběh na 2,5 tisíce let starý Olympijský stadion byl naprosto neopakovatelný zážitek!

Jak jsem se dostal domů k počítači a je možné podrobněji odreportovat své letošní Marathónské bláznění.

V pondělí po vizitě mne primář mělnické neurologie propustil z týdenního „ležingu“ na kortikoidových kapačkách a já věděl, že když už je zaplacená letenka a pobyt v Aténách i pro Marie Vabroušková, tak přece jen poletíme. O tom, že by se využilo i zaplacené startovné na Marathon Authentic se raději nemluvilo a plánoval se klasický turistický prodloužený víkend v kolébce naší západní civilizace…

Jenomže letěl s námi i Ctibor Kačer, který si samozřejmě maraton nenechal vzít a tak jsem pomalu pod jeho opatrným nátlakem a při absenci větších bolestí začal připouštět, že se na start také postavím a trochu jej na startu podpořím s tím, že to pak nějak dojdu v kategorii „power walking“ v generickém 8h limitu…

Kupodivu se mne před startem ani moc nesnažila odradit lékařka výpravy Lenka Kačerová a tak jsme v neděli ráno vstali dříve a vyrazili na jedno ze šesti Aténských shromaždišť, odkud vyjížděl jeden autobus za druhým směrem k Marathonu.

Cesta busem trvala cca hodinu, ze které jsme se větší část hrozili z každého klesání o němž jsme dobře věděli, že jej v obráceném směru poběžíme … Během cesty autobusem vyšlo Slunce a teplota rychle stoupala k 17-18stupňům a ještě před odevzdáním startovního pytle s vlastními svršky jsme dostali od organizátorů slušivé igelitové pytle a tak jsme na start šli celkem zahřátí a spíše jsme tušili, že na trati to bude boj s vedrema a téměř nekonečným 25km stoupáním…

 

U kadibudek se osvědčilo mít vlastní zásobu papírových kapesníčků, ale to bylo z pohledu organizátorů snad jedinné fau-paix. Skvěle zorganizovaný nástup skoro 20.000 běžců do startovních koridorů, občerstvovačky po 2,5km, každá druhá vybavená i ionty, v druhé půlce i gely a banány, prostě paráda a prakticky nikdo nepotřeboval nic tahat sebou (což nebránilo spoustě běžců tahat camelback s vlastní hydratací).
Už od startu se Ctibor, jako zkušenější maratonec, pasoval do role mého průvodce, vodiče a nosiče vody (a dokumentátora). Takže místo abych jej já podpořil a v klidu si to došel, Ctibor obětoval své běžecké ambice a doběhl to celé se mnou, hluboce pod svými možnostmi. Když pak sečtete skvělou organizaci, autentickou trať, desetitisíce běžců z celého světa, neopakovatelnou atmosféru, slušné počasí, obětavého kamaráda, můžete závod nedokončit, nebo jen tak dojít? No to jediné prostě nemůžete!

„A tak jsem do toho dal všechno.“

Po loňském takticky nezvládnutém maratonu v Hradci jsem věděl, jak důležité je nepřepálit a tak, i když prvních 10 kilometrů se běželo parádně (většinou z mírného kopce nebo po rovině a po větru), snažili jsme se tempo kontrolovat lehce pod 6min/km (10km za 57:35).

Tepovka mi letěla nezvykle rychle na 160 a vždy, když se mi dotkla 170 tepů/min museli jsme zvolnit…

Druhá desítka již byla převážně do kopce a tempo jsme drželi v průměru lehce nad 6min/km (+60m n.m. za 1:00:21).

Okolo tratě všude povzbuzovali místní a ti v druhé desítce km se vyznačovali nejen svojí hlasitou podporou, ale také podivnými černými vlajkami a černým oblečením, často tričky s podivným nápisem, který nám nedával smysl: číslovka 99, datum 23.7.2018, Mati, WHY? Až později nám lámanou angličtinou spoluběžec vysvětlil, že se jednalo o lidi postižené obrovskými požáry letos v červenci, které někdo úmyslně založil a zabil tak 99 lidí…Spálená krajina pak byla několik kilometrů po obou stranách dálnice po které se běželo…

Přes skvělé Ctiborovo taktické vedení, motivaci, zásobování, to ve třetí desítce kilometrů už začínalo dost bolet (běžecky, nikoliv ruka a krční páteř, která mne dostala do nemocnice). +135 výškových metrů spolu s narůstající únavou už si vybralo svou daň a tempo kleslo lehce přes 6:30 min/km (1:05:30).

První kilometr čtvrté desítky a zároveň poslední km kontinuálního stoupání jsme již částečně šli, ale narozdíl od posledních 10km Hradeckého maratonu vloni to bylo pouze taktické šetření sil před závěrečným seběhem do centra Atén.

Sice už jsem se už potom nerozběhl nijak rychle a přes již mírně klesající trať v podstatě pouze udržel rychlost z třetí desítky km, běžel jsem.

A v posledních kilometrech si i zase začal užívat tu skvělou atmosféru a davy fanoušků v ulicích Atén. Doběh na 2,5 tisíce let starý Olympijský stadion s dalšími davy fanoušků byl pak naprosto neopakovatelným zážitkem, kvůli kterému to celé dobrodružství stálo za to!

O Aténách z pohledu turisty pak zase příště…