SwimRun 2018: Takže běžci, hup do vody a až pak na běh!

Už několikrát jsem se na těchto stránkách a v našem klubu snažil mezi běžci propagovat triatlon. A tentokrát tu mám ještě jednodušší „multisport“: Swim-run!

Kdo by odhadoval, že jde o pouhý triatlon bez kola, ten se (trochu) mýlí: Takový sport již existuje dlouho a jmenuje se Aquatlon. Sázek opilých sportovců ale není nikdy dost a je to léty prověřená metoda inovací. A tak se cca 30 let po Ironmanu na Hawaji podobným způsobem v roce 2002 zrodil další nový sport, tentokrát ve studeném Švédsku.

V Česku se objevil oficiální závod až letos. První na Orlíku mi ještě uniknul, ale druhý závod s poetickým názvem 7 rybníků Dobříš  mě uhranul. Ale popravdě, bral jsem ho spíše jako zábavu a rozptýlení v náročné triatlonové sezoně.

„Závodníci musejí celou trasu absolvovat se stejnou výzbrojí a výstrojí. Plave se tedy v botech. „

Závodí se totiž v párech, které jsou (při plavání povinně) svázány provázkem o délce 6m! S kolegou Martinem jsme tedy pro tentokrát zakopali válečnou sekeru, resp. pohár o „Momentálně nejlepšího triatleta našeho kanclu“ a místo nelítostného souboje budeme bojovat bok po boku (většinou doslova).

V sobotu před polednem už se tedy registrujeme ve velmi příjemné restauraci Vlaška na Dobříši, kde konzumujeme poslední, důležité (a výborné!) kalorie, které nám pomohou zdolat celou trasu. Ale nebude to žádný „sranda“ závod: Vzhledem celkové délce 15,5km běhu a 2,6km plavání jsem náš cílový čas odhadnul někde kolem 2h:10min. A to nepočítám 15 přechodů mezi disciplínami. Naštěstí tady se nehraje na převlékání: Závodníci musejí celou trasu absolvovat se stejnou výzbrojí a výstrojí. Plave se tedy v botech. Navíc je povolen plavecký piškot a „packy“. Ty slouží hlavně jako kompenzace za mohutný brzdný efekt bot při plavání. Ten jsme ovšem předem neodhalili, jelikož jsme tento sport začali poznávat až v závodě ?. Měli jsme tedy v páru jen jeden piškot, packy žádné.

Ze zázemí (a cíle) na Vlašce se ke startu vydal autobus. My však měli i doprovod a fotografy (bez Zuzčiných fotek byste na článek ani neklikli!) , takže nás náš support team odvezl autem. Po trati se pak mohl přesouvat a zachytit nás objektivem hned na několika místech.

Na start se vydalo cca 18 mužských, 3 dámské a 18 smíšených týmů, které obzvláště obdivuji.

Po startu běžíme cca 400m k první vodě, což bylo spíše takové dodatečné seřazení na startovní bloky. Do většiny z rybníků bych bez startovního čísla nevlezl, ale zdravotní následky to nezanechalo žádné (Martin se v cíli pro jistotu naočkoval slivovicí). Navzdory pouhým 340m plavání máme s Martinem problém sjednotit směr i tempo. Šňůra nikomu nepomáhá. Ztrácí kupodivu Martin, ale místo plynulého tahu náš pupečník přenáší jen nervózní trhání, zejména když se pomalejšímu plavci namotá na ruku. Ale to už jsme na břehu, plavecké brýle posuneme na gumovou čepici a běžíme dál! Toto střídání živlů jde překvapivě snadno. Trasa je moc pěkná, vede přes louky a pole a kolem jízdárny s koňmi. Za chvíli ani nevíme, zda máme za sebou 4 nebo 5 rybníků. Jediné, co si pamatuji, že nejdelší plavání je až šesté. Páté, krátké plavání se nám konečně daří a plaveme bok po boku, skoro jako akvabely (drafting jsme zavrhli kvůli nulové viditelnosti ve vodě a riziku zamotání se do špagátu). To už ale začínají nohy i ruce tuhnout a nejdelšího plaveckého úseku o délce 720m se začínám obávat. Na tento úsek si tedy poprvé od Martina beru piškot a je to znatelná pomoc!

„Atmosféra v cíli byla kamarádská až rodinná, jedna z nejlepších, jaké jsem na závodech zažil. „

Nejhorší ale je, že konec tohoto plavání není od vstupu do vody vidět. Myslel jsem, že je na jiném břehu, pak jsem zase mířil na loď, která ovšem nepatřila pořadatelům a nejela správným směrem. Bylo to frustrující, navzájem jsme nechápali, kam plave ten druhý, a málem jsme si to uprostřed rybníka rozdali na férovku ? . Konečně jsem objevil na břehu vlajku a pochopil, kam máme plavat. Co jsem (naštěstí) neviděl, byla příkrá stráň. Poprvé od startu jen jdeme a stehna přesto pálí úsilím. Běh přes kopec a po skalce je vysilující. Šipky na bezvadně značené trati někdy zpozorujeme až na poslední chvíli. Tady se naopak projeví síla týmu. Ještě že jsme na to dva a táhneme (se) za jeden provaz! Bloudění v rybníku Papež nás stálo cenné minuty a na paty nám šlape medailový ženský tým. Poslední plavání a výběh do kopce už je na morál. Setřásli jsme namakané dámy a spěcháme do cíle. Nakonec na 7. místě z 18 mužských dvojic!

Atmosféra v cíli byla kamarádská až rodinná, jedna z nejlepších, jaké jsem na závodech zažil. Hodně dělalo i příznivé počasí, dostatečná kapacita restaurace a možnost sprchy. Rádi jsme se zdrželi až do večerních hodin, přestože vyhlášení vítězů i tombola proběhly bez zbytečných prodlev.

Pokud umíte jakž takž plavat, swimrun určitě doporučuji. Má mnohé výhody:

• Legrace i závazek plynoucí z dvojčlenných týmů
• Ani ve vedru se nezpotíte. Vždy po max. 15 minutách se osvěžíte ve vodě (aspoň zde na Dobříši)
• Časté střídání disciplín oddaluje únavu v závodě a zkracuje regeneraci po něm
• V porovnání s triatlonem jsem ocenil mnohem jednodušší balení potřebných věcí a žádné depo

 

Naopak je dobré se připravit i na některé drobné zrady:

• Chce to parťáka kompatibilního tempem, nebo aspoň povahou (díky Martine!)
• Piškot doporučuji určitě, packy dle zvážení. Pomáhá to, ale chce to vyzkoušet!
• Plavání na špagátu (zejména vzadu) chce cvik. Možná jsme měli zkusit takovou tu ošklivou věc, co se jí říká trénink ?
• Běh v mokrých botách byl kupodivu v pohodě, jen je těžší zvolit napoprvé správné utažení tkaniček
• Kdyby bylo chladno, bylo by to špatné. Na rozdíl od triatlonu je člověk mokrý celou dobu, nemůže se převléct do suchého ani přidat vrstvy. Neopren je snad povolený, ale jeho použití si nedovedu představit.

Takže běžci, hup do vody a na závody! Další závod je 8.9. na Slapech…

http://www.swimruntour.cz/propozice-zavod-slapy/