Na Dotek (Aspoň virtuálně)

Doba je divná. Běhat se sice dá, ale bez cestování, závodů a potkávání s přáteli to prostě není ono.

Virtuální závody jsem úspěšně ignoroval, prostě mě to nelákalo. Navíc byl sníh a když to šlo, protáhl jsem krok v bílé stopě. Až na jaře jsem na poslední chvíli naběhal pár km na sbírku FC Pšovka. 

Když mi pak známá z neziskové organizace Debra, která pomáhá lidem s nemocí motýlích křídel, napsala o jejich charitativním virtuálním závodě, chtěl jsem jí pomoci. Informaci jsem v rámci možností rozšířil, ale „deadline“ jsem si jaksi nepoznamenal. Navíc bylo zima, plno práce, znáte to. Takže jsem se rozhoupal až v pátek, 3 dny před koncem. Na tempu samozřejmě nezáleží. Ale já nejsem žádný Coubertin! Když je někde výsledková listina, nechci se válet u dna jako sumec… Požadovaných 9km mi přišlo podivných, takže k prověření aktuální formy jsem to zaokrouhlil na tradiční desítku, za 45:23. Vykousl jsem z toho rychlejších 9km (těch druhých, ať žije finiš a „negative split“) mi vyneslo průběžné 3. místo v kategorii.

To mi ovšem nestačilo, takže kromě lanaření běžců z klubu nebo aspoň rodiny jsem se odhodlal ještě k zoufalému nedělnímu pokusu. A že nejsem troškař, dal jsem si hned královskou distanci 20km. Nohy mě ještě bolely z pátku, takže na „extra“ kiláček k půlmaratonu jsem raději zapomněl. Naopak na mě nezapomněl kamarád Honza, který jako jediný vyslyšel (mírně ilegální) pozvánku ke společnému běhu. Jeden bez druhého bychom sotva vyrazili. Takhle ale nikdo nechtěl být srab, takže stanovené tempo 4:50 jsme drželi až do 15.km. Tam Honza plánovaně zpomalil a já se to snažil držet dál. O samotě už to bylo fakt na morál! Původně jsem plánoval čas 1:37, abych se dostal na virtuální bednu. Nakonec jsem to stlačilo pod 1:35 a těšil se na super umístění.

Jaké bylo doma moje zklamání, když jse na webu zjistil, o kolik se během slunečné neděle laťka zvýšila… Byl bych pořád jen třetí a ještě bych se musel až do půlnoci klepat, jestli mě někdo neodsune.

Ale správný běžec musí přemýšlet i takticky a výběr závodu a soupeřů je ještě důležitější než výběr tempa. A u virtuálního závodu to lze provést i dodatečně! Ze Stravy už mi uběhnuté kilometry nikdo nevezme, ale místo natřískané nejdelší distance 20km jsem vykousl posledních 14 mezičasů a přihlásil se do kategorie 14km. A z té jsem si odnesl virtuální zlato! Rodinnou medailovou sbírku pak zkompletovalo stříbro mého syna (neběhá pravidelně) v juniorské kategorii. 

Taková tedy byla moje první osobní zkušenost s virtuálním závoděním. Není to ono, ale je to (mnohem) lepší než nic! Takže běhejte, závoďte, pomáhejte a přispívejte!

Covid a rušení závodů je vopruz. Jsou ale mezi námi lidé, kteří mají mnohem horší nemoci, běhat nemůžou vůbec a žádné vakcíny se bohužel nedočkají. Zkusme na ně aspoň občas myslet. Kromě obvyklého zpocení nás to zahřeje i u srdce!

Radim Š.

• 

• 

• 

•