Číslo 10 tak trochu jinak.. Silvestr v Zurichu

Byl pozdní večer, prvn…… Bylo to na konci listopadu, vrátil jsem se do Milána z Florenckého maratonu, který byl devátým v mé krátké cestovatelsko-běžecké karieře. Věděl jsem, chtěl jsem, aby ten desátý byl něčím zvláštní. Vůbec jsem nepochyboval, že nějaký desátý bude, Florencie mě natolik nabudila, že jsem nemohl jinak. Vím, že si mnozí z Vás říkáte, kde na to ten týpek bere, pořád někde běhá. Odpověď snad najdete na těchto stránkách, protože ono to maratonování po světě jde dělat i po “studentsku”. Ono cestování s maratonem má pár výhod, kromě drahého startovného potřebujete jen letenku/jízdenku a ubytování. Město si většinou zajímavou formou prohlédnete při běhu a s jídlem musíte před závody opatrně. Dalším důvodem je, že většinou si jako tým vybíráme destinace tak, aby byly co nejpřitažlivější, ale zároveň finančně dostupné. Proto je většinou prvním motivátorem levná jízdenka/letenka a ubytování už poté není problém. Ale zpět na číslo 10!

Mezi favority na maraton číslo 10 bylo několik krásný míst, ale nakonec zvítězil Curych. Možná to byl osud, ale díky rozchodu s jednou v mém životě důležitou osobou, jsem potřeboval výzvu. Bylo to uprostřed zkouškového období, takže plno práce, protože věřte nevěřte, studium v Miláně rozhodně neprobíhalo stereotypní italskou pohodičkou. Skončil semestr, já si ještě odskočil do Monaka, kde jsem si vychutnal vánoční Monte-Carlo, které je do teď nejméně vánoční místo, které znám. Viděli jste někde jinde živé tučnáky a lachtany uprostřed vánočního trhu? Po návratu zpátky už jsem ale věděl, že je na čase začít se připravovat na mrazivější počasí. Po Štedrém dni, který jsem strávil s mým singaporským kamarádem a čínskou kamarádkou, mi přijeli Adél a poté i Martin, další super lidi z RtW. Náš cíl bylo podniknout sranda road trip zpátky do Čech. Na cestě bylo několik bodů, Clooneyeho vila u Lago di Como, Lugano, Vaduz, kde nám napadlo asi metr sněhu, což nám dalo večerní zábavu na místním parkovišti. Spánek v předvečer před posledním dnem v roce? Auto. Spánek nebyl příjemný, ani nijak vydatný, v 5 ráno nás probudil místní rolbař, který na nás zavolal místní policii. Naštěstí nám dovolili zůstat ještě chvilku na parkovišti a tak jsme vstávali až s otevřením supermarketu, ke kterému parkoviště patřilo.

Lichtenštejnsko je malinkatá, ale velmi zajímavá země, která stojí za návštěvu. V hlavním městě je na kopci hrad, kam stojí za to vyšlápnout pro pohled na celou zemi, kde se Vám to jinde povede? Prošli jsme si ranní zasněžený Vaduz a vydali se na cestu dál. Příští zastávka? Curych. Krásné město při stejnojmenném jezeře, obklopené zasněženými vrcholky hor. V Curychu jsme strávili celý den procházkami po ulících s bankovními domy a luxusnímy butiky. Luxus je v Curychu cítít na každém rohu, ale po noci v luxusním hotelu na parkovišti ve Vaduzu jsme si rychle zvykli. Počasí nám přálo, osobně se mi nejvíce líbila místní budova opery a promenáda okolo jezera. Curych je považován za nejdražší město světa a luxus je zde cítit opravdu na každém kroku. Jak se dostat do Curychu? Osobně nejlépe je jet autem, ceta je příjemná a vesměs pouze po rychlostních silnicích a dálnicích. Po cestě se nabízí návštěva Mnichova a nebo třeba s nepatrnou zajíždkou nejkýčovitější zámek Neuschwanstein, který byl inspirací pro pana Disneyho. Cesta autem z Prahy trvá necelých 7 hodin. Další variantou může být Žlutý autobus od Student Agency za 2350Kč zpáteční. V neposlední řadě jsou tu letadla, i zde se pohybujeme do 3 tisíc korun, při troše štěstí. Ubytování bych osobně řešil formou AirBnB, vyhnete se tím vysokým cenám hotelů.

Vše se schylovalo k přípravám na večerní Silvestr. To už jsem ale byl na cestě do sportovní haly. Bylo 11 hodin večer a za hodinu přesně mě čekal největší zážitek mé běžecké kariéry, půlnoční maraton v mrazivém zasněženém Curychu. Usnul jsem, vzbudil jsem se o 45 minut déle, do startu zbývalo už jenom 15 minut a já koukal vystrašeně na Adélu s Martinem. Bylo skvělé, že tam byli se mnou, ne každý by obětoval poslední den v roce, aby byl ve sportovní hale jako podpora bláznivého kamaráda. I proto si jich vážím. 5 minut do startu, nervozita přichází a únava pořád bičovala moje oči. Věděl jsem, že to musím zlomit. Můj cíl byl jasný, chci to přežít. Chci uběhnout desátý maraton a ukončit tak skvělý rok 2014, který jsem strávil více v zahraničí než doma. Rok, ve kterém jsem poznal spoustu kamarádů, ochutnal roztodivné speciality ve Francii a Itálii, naučil se trošku další evropský jazyk, ale i zažil pár těžkých chvil. Byl to úžasný rok a já věděl, že to je super krok k tomu začít nový. Super na Novoročním maratonu v Curychu je fakt, že je to první akcí roku, takže vítěz závodu je veden i jako nejrychlejší můž/žena roku. Většinou to nevydrží déle než týden, ale stejně, pro ten pocit 😀 . Já takové ambice neměl.

3-2-1-Cink, Cink, Mlask, Mlask. Všude okolo nás byli cinkající skleničky a líbající se běžci a běžkyně. Zařazuji se až úplně nakonec koridoru a spolu s ostatními vybíhám zdolat maratonskou distanci, nutno dodat, že někteří si střihnou trať desetikilometrovou, někteří půlmaratonskou. Závod je rozdělen na kola, jedno kolo měří 10km a každé kolo začíná a končí ve sportovní hale, kde bylo připraveno profesionální zázemí. Vybíhám do prvního kola, Martin s Adélou okolo trati fotí s únavou na očích moje snažení. Vybíhám po uzoučké cestičce podél řeky směr Curych, nad kterým v té chvíli létají rakety zářivých ohňostrojů. Nekončící ohňostroj prosvětluje jinak potemnělou trasu marathonu. Na pátem kilometru je první občerstvovací stanice, beru vodu, překvapením pro mě byla její teplota. Nikdy bych neřekl, že teplá voda může být tak osvěžující. Byla zima. Byla ukrutná kosa. Při výběhu byla teplota okolo -12 stupňů, ale díky jasné obloze bylo hůř a hůř. Byl tu první průběh halou. Jdu do chůze, zdravím Adél, užívám si teplé vytopené haly, ale vím, že je čas jít zase ven. Už mohu běžet svižněji, první porce běžců to už má za sebou. Na úzké cestičce je tedy i možné předbíhat a já už neběžím 6:00 na kilometr, ale dopřávám si příjemné tempo 5:30 na kilometr. Druhé kolo mě docela probralo, čelovka mi svítí na zasněženou stopu. Cvakám SMSku Martinovi, ať mi připraví mé speedcrossky (krosové boty), věděl jsem, že ve třetím kole již bude stopa ušlapaná a ze sněhu se stane led. Probíhám i podruhé halou a vidím Adélu s Martinem, ani jeden z nich nespí. Moje boty připravené. Může mít někdo lepší kamarády? Celý den se procházejí městem, aby v noci pozorovali bandu bláznů. Při přezutí vidím první problémy, mám úplně promrzlé dva prsty a cítím, že to ještě bude legrace.

Nové boty mě nakoply a na trati už zůstávají vesměs pouze ti, kteří se upsali na 42,2 mrazivých kilometrů. Ve třetím kole se běží o poznání bezpečněji, hrubý vzorek mi dává větši kontrolu na ledovatém terénu. Teplota kleska k -17 stupňům a mně začínala být opravdová zima. Věděl jsem, že nemůžu zastavovat, aby mi neprochladly svaly. Vedle mě probíhala místní slečna, oblečená v kraťáskách a tričku, nevím, jestli to bylo její rituální oblečení do takového nečasu, ale bylo mi jí líto. Na cestě jsem viděl několik ošklivých pádů, které zapříčinily ledové krátké lesní seběhy. Naštěstí při mně štěstí stálo a běžel jsem vyrovnaně i ve třetím kole. Občas jsem si dopřál na občerstvovačce kromě teplé vody i čaj. Běžet maraton je výkon, který budí vždy respekt, běžet ho v noci ve mně evokovalo strach. Je to úplně něco jiného rozběhnout se do tmy s levnou svítilnou klepající se na čele. Člověk si neužívá tisícových davů okolo trati, naopak se bojí na co šlápne, nebo jestli, v tomto případě relevantní strach, nevyskočí ze stromů Yetti. Moje myšlenky byly úplně bláznivé, už od prvního kolečka jsem se viděl v teplém spacáků v zázemí haly. Těšil jsem se až uvidím Martina s Adél, až jim řeknu, ať mě nikdy nenechají udělat nic podobného. Euforie se střídala s bojem, bylo zvláštní sledovat, že moje tempo pořád stoupá, ze začínajících více než 6 minut na kilometr jsem se pohyboval pod 5 minut na kilometr. Běželo se mi dobře, jenom tma a zima mi komplikovaly cestu.

V průběhu závodu jsem si užíval konverzace s ostatními běžci, naštěstí tam byli někteří francouzsky mluvící a pár anglicky mluvících spoluběžců. Od jistého času mám také hloupý zvyk, tím je telefonovat při závodech. Volal jsem svým kamarádům v ČR, chtěl jsem je slyšet. Podporující zvuky přiopilých kamarádů ze školy nebo dalších spoluběžců z RtW mi dodaly síly. Volal jsem i domů, táta mě podporoval na dálku už odpoledne. Jsem rád, že od obou rodičů jsem měl vždycky plnou podporu v tomhle trochu netradičním koníčku. Když jsem probíhal cílem, telefonoval jsem s mámou, která celý závod netrpělivě čekala až jí přijde zpráva, že žiju a spím. Byla překvapená. Já byl rád, že jsem probíhal s nimy. Cílový čas se nakonec zastavil na 3:57.20 a já mohl jít v klidu spát. Skvělý kamarádi přímo na místě, kterým nemůžu říct nic víc než jedno velké DĚKUJU. Spoustu kamarádů z RtW doma v ČR i v zahraničí! Ostatní kamarádi, bez kterých bych nikdy nestudoval školu, kterou studuji a hlavně rodina. Bylo to skvělé. Maraton je vzdálenost, která chce respekt, je to dlouhý příběh, je to boj s vaší myslí, která Vám po cestě bude říkat “zastav”. Náš Emil jednou řekl svou slavnou a všude citovanou hlášku: „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton. “ a měl pravdu.

Možná jsem nepopsal tolik, jaký vlastní Curych a jeho okolí je, ale doufám, že jsem Vám dal tip na netradiční silvestrovskou zábavu. Přestože se budete v noci v mraze proklínat, věřte, že takovýhle zážitek Vám nikdo nevezme. Pro mě ale rozhodně “Jednou a dost!”. Těším se na další maratony, možná příště ale zapíchnu do globusu někam, kde je krapet tepleji.

Ještě dodám, že po dvouhodinovém spánku jsme s Martinem a Adél jeli zpět DOMŮ. Po cestě jsme se zastavili na Neuschweinsteinu, který nás probudil svojí kýčovitou krásou. Poslední zastávkou na naší cestě byl Mnichov. Pak už to byl jen mělnický zámek, kde končila naše cesta.

Kdo bych chtěl vědět více o Curychu, kde spát, jak se tam dostat, neváhejte napsat na vojtech.knespl@runtheworld.cz nebo na náš Facebook.